Aspergerův syndrom

Přidat zkušenost

Aspergerův syndrom léčí Psychiatrie a patří mezi Psychiatrická onemocnění

DISKUSE, Popis nemoci, Rizkové faktory, Prevence nemoci, Příznaky nemoci, Léčba nemoci, Jak si mohu pomoci, Komplikace

Popis Aspergerova syndromu

Aspergerův syndrom je onemocnění, které řadíme do tzv. pervazivních vývojových poruch. Pervazivní vývojové poruchy jsou poruchy prostupující takzvaně vším - negativně ovlivňují pohybovou, řečovou, emotivní, kognitivní (tj. poznávací a paměťovou) a celou psychosociální úroveň nemocného a znemožňují mu normální zařazení a adaptaci ve společnosti.

Aspergerův syndrom je v podstatě druhem autismu. Do pervazivních poruch řadíme kromě Aspergerova syndromu dále dětský autismus, atypický autismus, Rettův syndrom a hyperaktivní poruchu sdruženou s mentální retardací a stereotypními pohyby.

Dětský autismus byl poprvé popsán americkým psychiatrem Leo Kannerem v roce 1943 na skupině 11 dětí a byl pojmenován jako časný infantilní autismus. O rok později nezávisle na Kannerovi publikoval vídeňský pediatr Hans Asperger zprávu o podobné skupině dětí, avšak poruchu nazval autistická psychopatie.

Následujících 20 let byl autismus považován jako důsledek chybné a citově chladné výchovy rodičů. Až v roce 1980 byl poprvé užit termín pervazivní vývojové poruchy a byla zmíněna vrozená vývojová porucha mozku. V roce 1981 byl popsán vysoce funkční autismus (HFA – high functional autism) pro podskupinu autistických pacientů s normální či nadprůměrnou inteligencí a v témže roce byl prosazen název Aspergerův syndrom pro skupinu pacientů označovaných autističtí psychopati. Od té doby se vedou dohady o tom, zda Aspergerův syndrom a vysoce funkční autismus jsou jedno a totéž onemocnění či nikoli.

Výskyt dětského autismu se odhaduje na 5-10/10 000 dětí, častěji jsou postiženi chlapci. Údajů o Aspergerově syndromu je velmi málo, předpokládá se však, že jeho výskyt je mnohem častější než dětský autismus a někdy není ani diagnostikován, či je chybně skryt pod diagnózou jiného psychiatrického onemocnění (schizofrenie, obsedantně-kompulsivní porucha a jiné). Jediná publikovaná studie popsala výskyt Aspergerova syndromu ve frekvenci 36 – 71/10 000 dětí věku 7 – 16 let.

Příčina onemocnění není jasná. U Aspergerova syndromu se předpokládá stejná příčina jako u dětského autismu, a to jednak silná genetické složka, chybná funkce tvorby tzv. endogenních opioidů (vlastní tělem produkované tzv. hormony štěstí a látky ztišující, tlumící bolest – např. endorfiny apod.) a zvýšené hladiny serotoninu (serotonin slouží mimo jiné jako látka přenášející signály v mozkové tkáni, tlumí bolest, ovlivňuje emoce, paměť, spánek).

Rizikové faktory Aspergerova syndromu

Rizikové faktory nejsou zcela známy, závažným rizikem je výskyt v rodině.

Prevence Aspergerova syndromu

Aspergerovu syndromu ve své podstatě nelze nijak předcházet, jelikož jeho podstata není známa. Uvažuje se o spojitosti s mutacemi na chromozomech číslo 2 a 7, což by mohlo být do budoucna možné využít v prenatální diagnostice.

Příznaky a projevy Aspergerova syndromu

Aspergerův syndrom má mnoho společných znaků s autismem. Bohužel je však často odhalen pozdě nebo je diagnostikován jako jiné onemocnění a následně i chybně léčen. Je to z toho důvodu, že nemocní nemají poruchy řeči, jako je tomu typicky před třetím rokem věku u dětského autismu, nýbrž jsou v některých případech řečově nadaní a nadprůměrní.

Navzdory řečovým schopnostem, jim však chybí abstraktní myšlení, proto mohou mít děti problémy v některých předmětech ve škole, nicméně vynikají v učení se faktům, vzorcům a seznamům.

Inteligence je normální až nadprůměrná.

Typická může být pohybová neobratnost a podivínské chování. Lidé s Aspergerovým syndromem jsou poměrně společenští (oproti dětskému autismu, kde jsou nemocní uzavřeni do sebe), nerozumí však mimoverbálnímu projevu (řeči těla, tónu hlasu). Při komunikaci např. pominou výraz tváře a postoj posluchače, nereagují na gesta, připomínky, nedbají nezájmu posluchačů apod. Stále hovoří a jsou schopni v takovém stavu setrvat, i když už je nikdo neposlouchá.

Vyžívají se v rutině. Mají v oblibě každý den provádět své rituály, mít stále stejné postupy, stejný rozvrh dne, mohou vyžadovat stejnou cestu do školy či práce apod. Jakákoli neočekávaná změna pak může mít katastrofické následky a vyvolat rozhořčení, úzkost, depresivní náladu či jinou neobvyklou reakci.

Jedinci s Aspergerovým syndromem, podobně jako nemocní s dětským autismem, mají nějakou svou oblíbenou činnost, které jsou schopni věnovat velkou část svého času. Velmi často si pamatují dlouhé seznamy jmen, sportovních výsledků, telefonních čísel, počty a parametry čehokoli, co je zaujme. Zájem se může týkat sběratelství, ale též např. studia vesmíru, rozboru minerálních vod, sledování kamerových systémů, poplašných zařízení, únikových východů apod. Druzí lidé na takové chování pak pohlížejí jako na posedlost.

Aspergerův syndrom je také charakterizován výbušností, agresivitou při neúspěších a neporozumění, nutkavým chováním (obsedantností) až puntičkářstvím, tvrdohlavostí až revoltou.

Je důležité podotknout, že se jedná o inteligentní jedince, často nadprůměrně inteligentní. Mají však vážné komunikační problémy, přičemž sami tento problém nevnímají a nerozumějí mu. Časté konflikty, vztahové problémy, neschopnost si udržet práci patří ke steskům jedinců v dospělosti. Neumějí správně interpretovat signály z okolí a sami vysílají signály matoucí, což společnost není schopna pochopit a přijmout.

Diagnóza Aspergerova syndromu až v dospělosti je pak převážně osvobozující záležitostí a ospravedlňující všechny negativní prožitky a události v komunikační a sociální sféře v dosavadním životě.

Léčba Aspergerova syndromu

Syndrom je onemocněním nervového systému, které je vrozené a nelze ho vyléčit. Cílená léčba neexistuje, možná je pouze speciální pedagogická výchova.

Důležité je onemocnění odhalit včas a zahájit vhodnou výchovu a vzdělávání, důraz je kladen na práci s rodinou a školním zařízením včetně psychologického vedení jedince.

Léčbu vede vždy dětský psychiatr (pedopsychiatr). Léky je možné ovlivnit pouze úzkost, agresivitu, depresivní nálady a poruchy spánku. Zatím nelze nijak léčit poruchy v komunikaci a sociální interakci.

Z dítěte s Aspergerovým syndromem vyroste dospělý jedinec s toutéž chorobou. Projevy onemocnění je však důležité naučit zvládat již v dětství, proto je tak důležité včasné a správné odhalení syndromu. Velmi přínosná je kognitivně-behaviorální metoda léčby, kdy se jedinec učí zvládat své negativní emoce, chování a reakce (kognice=poznávání, učení a paměťové funkce, behavior = chování).

Jak si mohu pomoci sám

V dětském věku je důležitá spolupráce rodičů, speciální pedagogická péče a podpora. V dospělosti je podstatné snažit se zvládat klasické životní situace. Nutné je samozřejmě znát svou diagnózu, protože řada lidí mající podobné potíže ve společnosti ani netuší, že nějakým syndromem trpí. Proto je vhodné při pochybnostech o svém chování a sociálním životě či neobvyklých reakcích okolí na vaše chování navštívit psychiatra a svěřit se mu se svými potížemi.

Komplikace Aspergerova syndromu

Komplikace onemocnění spočívají zejména v problematice společenského uplatnění (získání a setrvání v určitém povolání) a sociálního života (vycházení s rodinou, nalezení partnera), nicméně základní dovednosti zvládání normálního života je možno naučit speciální pedagogickou výchovou postiženého jedince během dětství.

Ostatní jako je problematika úzkosti, deprese, výbušnosti, agresivity a problémy se spánkem je možné léčit farmakologicky (léky).

Diskuse  

Nevíte si rady? Zeptejte se v diskusi nebo položte otázku do poradny lékařů.

Zkušenosti uživatelů s Aspergerovým syndrom

Máte zkušenost s Aspergerovým syndrom?

Asperger - poznání LucieL1972 (16.07.15)

Je velice dobře, že se o této nemoci začíná mluvit, protože opravdu spousta lidí s tímto syndromem si celý život o sobě myslí, že jsou prostě divní. O tom ho neustále přesvědčují všichni lidé v jejich okolí, a bohužel, častokrát i nejbližší rodina.

Taky jsem jedna z těch „divnejch“ - vždycky jsem byla stranou, už odmala, kamarády jsem neměla nikdy. Milovala jsem knihy, dokázala jsem přečíst klidně i 15 - 20 knížek za měsíc, a díky tomu jsem pravidelně vyhrávala veškeré literární olympiády a soutěže v českém jazyce. Mým dalším koníčkem byla a je hudba, sama jsem se dokázala solidně naučit hrát na kytaru a na klavír. Jako zvláštní zálibu jsem měla počítání řad čísel. Pamatuju si, že jsem třeba šla po parkovišti a počítala jsem jednotlivé SPZ aut tak dlouho, dokud mi nějakým způsobem nevyšlo číslo jedna. IQ testy mi vždycky vyšly kolem 140.

Toto všecko je krásné, až na to, že moje EQ se vždy v podstatě rovnalo nule. Nikdy jsem nedokázala pochopit lidi kolem sebe, dodnes je mi záhadou, proč lidi něco jiného říkají a něco jiného dělají. Nechápu, proč se dvě ženy na sebe usmívají, když vím, že se nenávidí. Nechápu, proč si lidi říkají, že si zavolají, když to nechtějí udělat. Proč třeba dva rodiče do očí tvrdí svým dětem, že je všecko v pořádku a přitom chystají rozvod… Neumím rozšifrovat upřímné a neupřímné slovo a jednání druhých.

Začlenění do pracovního procesu se mi daří tak napůl, snažím se vykonávat svoji práci poctivě, jak jen to jde, ale nechápu, proč se pořád něco mění a inovuje, když to funguje postaru a já jsem si na to zvykla?

Způsob léčby nemám a neznám. Na život o samotě jsem si zvykla, prostě mám spoustu známých, ale kamarády žádné.

Spoustu věcí řeším útěkem a určitým odcizením. Nemám problém s tím, že pokud mi někdo, dle mého názoru, ublíží, vymazat ho ze svého života a nekomunikovat s ním. Vím, že na lidi působím rezervovaně a namyšleně, ale je to jen můj způsob, jak zabránit tomu, abych někomu naivně nenaletěla.

Aspergrov syndrom Gabi_Nezábudka (08.12.14)

Rozhodne to nie je choroba a nelieči sa u psychiatra. Je to porucha alebo anomália. Nedá sa zmeniť. Je to absencia pozoruzmenia sociálnemu prostrediu, vzťahov. Chyba intuícia, porozumenie neverbálnym signálom, spoločenským zvyklostiam, náznakom. Nahrádza sa rozumovým „našprtaním postupov“ pre jednotlivé situácie. Dá sa naučiť s tým žiť. Diagnostikovať ju môže psychológ, rozpoznať človek, který s tým má skúsenosti. Videla som psychológov aj psychiatrov, ktorí nič nevideli, hoci tie príznaky svietili. Keby trochu viac nakukli do sveta svojich ovečiek, tak by mohli zistiť, že je iný. Asi tak, ako tu popisoval napríklad Tom. Je jasné, že on o tom vie dosť. Užitočné, čo sa v takom prípade dá robiť, je podľa mňa skoliť okolie. Rodičov, učiteľov, vychovávateľov. Aby netĺkli do dieťaťa, které vôbec netuší, prečo sa to okolo neho deje tak divné a prečo sústavne od niekoho za niečo schytáva. Trochu tiež váham nad kognitívne-behaviorálnou terapiou, obzvlášť u deti s vyšším IQ. Na nejaké poučky a návody sa s najväčšou pravdepodobnosťou vykašlú. Ak nebudú ich vlastne.

Léčba

Držím palce všetkým takým deťom, aby ich rodičia videli, čo treba čo najskôr, vykašlali sa na svet a podporovali svoje dieťa tak, ako ono potrebuje. Prijali jeho inakosť, dali mu možnosť žiť v jeho svete, učili ho rozumieť väčšinovému svetu a väčšinouvý svet učili rozumieť neväčšinovému svetu ich dieťaťa. Gratuľujem všetkým, kterí to v detstve ustáli a podarilo sa im nájsť svoje miesto v dospelom svete. Aby sa to podarilo, museli zvládnuť omnoho viac náročného, preto ten úspech by mal byť tiež tak ocenený.

Co mi pomohlo

K přečtení:
Wendy Lawson(2008). Život za sklem.
Thorová Kateřina (2007). Výjimečné děti: Aspergerův syndrom.

Léčba dětského autismu Nadezda Rychtarova (05.11.14)

Má 12letá dcera trpí poruchou autistického spektra. Ve škole se učí velmi dobře, pouze pomalejší tempo při oblékání a sportu, hraje na klavír a kytaru, má fotografickou paměť, poslední dva roky velké zhoršení po sociální stránce, deprese a záchvaty paniky. Velmi Rada bych ji pomohla, žijeme ve Švýcarsku, rozhodla jsem se pro léčbu bez léků, tedy různé formy terapie. Ráda bych se podělila o své zkušenosti a zjistila postupy českých lékařů či možnosti alternativní medicíny.

Léčba

Terapie zvířaty, terapie s delfíny v Konstanz.

Co mi pomohlo

Terapie u psychologa, dcera nespolupracuje, každá návštěva pro ni představuje nepředstavitel­ný stres.

Bez diagnozy Newt (11.05.14)

Vlastně se mi hodně ulevilo, jak čtu všechny ty vaše komentáře. Nikdy jsem nebyla diagnostikována, ale vždycky jsem byla JINÁ. Mou katastrofou je, že mne šikanovala i matka a mladší bratr, samozřejmě i spolužáci i učitelé. Neuvěřitelně snadno jsem se učila jakýkoliv cizí jazyk a cokoliv, co souviselo s vesmírem, zvířaty nebo dobrodružnou literaturou, bylo mou posedlostí. Sedět v koutě, sama a číst si, to je dodnes mé potěšení. Kontakt s lidmi preferuji pouze přes počítač. Udržet si práci, no to je velký problém. To ze mě pochopitelně opět činí vyvrhele rodiny. Opravdová panika nastane, když se někdo dotkne mé holé kůže, i přes oblečení je kontakt velmi nepříjemný.
Od malička trpím spánkovou poruchou. Už v 8 letech mi usínání trvalo i 4 hodiny. Denní snění, nikdy si neudržím dlouho práci, s lidmi jsem nikdy neuměla vyjít a trpím depresemi. Trpím záchvaty vzteku nebo naopak kolapsy zoufalství. Moje tělo je prostě v úplně jiném světě než můj mozek. Naučit se básničku nebo cizí jazyk, znamená 2× si věc poslechnout nebo přečíst, čísla neberu na vědomí. Občas ztrácím kontakt s realitou, nejsem si jistá, jestli se věc stala, nebo se mi zdála.
Pět let už chodím k psychiatrovi a ten mi zachránil život. Naordinoval mi 175mg Velaxinu a na noc Prothiaden 25mg+ dlahy proti Bruxismu, Topiramat 50mg 2× denně. Mám ještě další nemoce a další léky, ale ty s tímto problémem nesouvisí. Ostatně moje zdravotní problémy mě nijak nevzrušují, jako by se mne ani netýkaly. Mám cystu na štítné žláze, nezhoubný nádor na děloze, revmatoidní artritidu a astma. Na důchod nemám nárok, i když je občes bolestí zázrak postavit se na nohy. V podstatě jsou mi ty diagnozy fuk a pohromadě mě drží můj psychiatr, dcera a novorozený vnuk.

APLA maminka76 (23.04.14)

Dobrý den,
jsem matka 12letého syna s Aspergerovým syndromem, který mu diagnostikoval až kolem jeho devátého roku. Zkoušeli jsme různé terapie a léčby jako EEG biofeedback, EFT terapii a hromadu dalších. Zhruba před dvěma lety jsme narazili na občanské sdružení APLA u nás v Praze a konečně se daly věci do pohybu. Náš syn měl těžké problémové chování, fyzicky mě napadal, často se dostával do afektů a já s manželem jsem propadala zoufalství. Naše rodina byla na rozpadnutí a já na léčení. Až odborníci v APLE nám pomohli. Pak nám paní doktorka Šrahůlková doporučila navštěvovat skupinové terapie, které ho nesmírně bavily, ale bylo znát i mírné zlepšení. Následně jsme navštěvovali individuální terapie u pana doktora Svobody. Ten nám obrovsky pomohl snížit četnost synových výbuchů a celkově byl náš syn méně neklidný. Ale co nám nejvíce pomohlo, že nás pan doktor naučil lépe zvládat a zpracovávat chování našeho syna v sobě. Za to mu patří nejen jemu, ale celému týmu v APLA obrovské dík. Pomohli nám změnit život k lepšímu.

Asperger, nebo malý nevychovaný spratek? Janča002 (24.03.14)

Dobrý den,
u 8letého syna byl ve 3 letech diagnostikován ADHD syndrom. Začal poměrně pozdě mluvit, do 3 let používal jednoslovné věty nebo max. jednoduchý dětský žargon. Něco se mu nedařilo, šel a bouchnul (svojí) hlavou do zdi. V mluveném projevu nám velice pomohli v pražské Thomayerově nemocnici, kam syn docházel na denní stacionář na pedopsych. kliniku.
Později začali problémy s vrstevníky - pro něj - a s matkami - pro mne. Kontakt s ostatními dětmi nevyhledával, ale měl 1,2 kamarády. S ostatními dětmi byl (a je) v pohodě, pokud si ho nevšímají, nechtějí si hrát s věcmi, se kterými si hraje on.
V první měli ve třídě 14 dětí, Míša nebyl úplně bez problémový, ale když měl hotové učení, šel si kreslit, „přitulit se“ a pomazlit k paní učitelce.
Nyní, ve 2. třídě, sloučili dohromady dvě třídy a mají dětí 30. Změnila se jim třídní a mimo ni mají ještě další 2 pedagogy (na angličtinu a pracovní výchovu). A začalo pro nás „peklo“. Střídání učitelek, tříd, noví spolužáci… Na vysvědčení měl dvě dvojky - ne proto, že neumí, ale protože prostě zlobí a nesoustředí se.
Navíc se ještě změnila rodinná situace - již 3,5 roku jsme v rozvodovém řízení a manžel se přestěhoval a okamžitě začal praktikovat střídavou péči. Ale tím způsobem, že o nějaké pravidelnosti nebo komunikaci nemůže být řeč (jedu na dovolenou, kluka mít nemůžu/nechci, ohlídej ho, dneska si kluka vyzvedni ty, já mám něco jiného, od zítra bude zase u mě). Takže to malého situaci ještě zhoršuje. Výbuchy vzteku ve škole daleko přesáhli únosnou mez, přestože doma je - většinou - v pohodě.
Když má „svůj den“ a pozornost cizích lidí, dokáže sehrát takový cirkus, že si to většina lidí nedokáže představit.
Momentálně dochází k dětskému psychiatrovi a jako léčbu má nasezenou Concertu a Prothiaden - bez jakéhokoliv účinku. Nyní je hospitalizován na pedopsych. klinice a já jen doufám, že mu pomůžou. Hlavně by mu prospělo vyřešení rodinné situace. To je bohužel v nedohlednu.
Nyní hledám školu, s menším počtem dětí ve třídě, a již před synovou hospitalizací jsme najeli na určitý řád, který se nám daří dodržovat.

Léčba

Momentálně Concerta, Prothiaden.

Aspergrův syndrom v dospělosti nickve (10.04.13)

Mám zkušenosti s dnes už dospělým synem, který se od mala projevoval jinak než ostatní. Stále si něčím mával před očima a rukama dělal náhlé nevysvětlitelné pohyby. Ve školce trpěl, nehrál si s ostatními a protože učitelky a tehdy ani já, neměly o autismu ani ponětí, dávaly za vinu mně, učitelce, jak jsem nemožná, že moje dítě v pěti letech umí číst, ale neumí si hrát na písku. Vstupem do školy se situace vyhrotila, neboť učitelka vyměnila díky hospitaci ředitele navyklý rozvrh hodin, na což syn reagoval neustálými žádostmi o vysvětlení - proč. Toho se mu nedostalo, takže byl považován za nevychovaného blbečka a já, kolegyně, za nemožnou matku. Tak to šlo dál, stále převažovala, a do jisté míry dosud převažuje, neschopnost zapojit se do kolektivu, ač by chtěl, ale pro okolí je jiný.

A tato situace opravdu přetrvává do dospělosti, kdy trpí osamocením, nemá kamarády, protože skoro nikam nechodí. Přestože vystudoval dvě vysoké školy a má vysoké IQ, nemá práci. Za naší podpory bojuje sám. Pomohla publikace o tomto postižení, tudíž ví, proč co dělá a lépe se mu s tím bojuje a žije.

Asperger a dospívání Tomas_asperger_26 (12.01.13)

Moje dětství s Aspergerovým syndromem - pamatuji si nekonečnou samotu způsobenou mou odlišností od ostatních dětí, jak už ve třídním kolektivu, tak na ulici, kde jsme bydleli. Ze začátku jsem se snažil navazovat přátelství, ale nikdo mě nechtěl brát do party, nebo kolektivu. Vždycky jsem byl pro všechny ten „divnej“, ten „jinej“, než my. Často jsem slýchal větu, že jsem ten nearogantnější a nejnamachrovanější fracek, kterého učitel poznal za celý život. ¨

Vždycky jsem nedokázal najít důvod proč to tak je, proč mě nikdo – ani vlastní rodiče a bratr nechápe, proč mě nechtějí vzít děti s sebou když jdou hrát schovávanou, nebo proč mě nebere Táta jen tak si zakopat s míčem. Uzavřel jsem se do svého vlastního světa a v něm jsem se začal rozvíjet neskutečným způsobem. Začal jsem vyvíjet usilovnou činnost v nezvyklých koníčcích – historie, modelářství, čtení různých knížek o vědě a vesmíru, nejrůznější seznamy. Ve třetí třídě mě vzal táta na výstavu letadel a byl v šoku, když jsem si dokázal dvě hodiny povídat s vojenským pilotem o letadlech z druhé světové války. Byl v šoku, stejně jako moje učitelka v první třídě, když jsem jí požádal, jestli bych si mohl jít ven sbírat listí do sbírky – když už umím číst i psát, zatímco ostatní děti jsou někde u písmena K.

Ve škole jsem prospíval schválně na trojky, abych měl pokoj od ostatních – zpravidla jsem věděl všechno o všem a mohl jsem se hlásit třeba celou hodinu (v předmětech, které mě bavily) a na tohle opravdu nikdo nikde nebyl zvědavý. Když jsem se učil na jedničky – poslouchal jsem narážky jak od učitelů, tak těžce trpěl šikanu od spolužáků. Mozek se mi začal vyvíjet hrozně rychle, zatímco v rámci sociálních vztahů, přátelství a prvních lásek jsem byl pořád jako malý kluk – což bohužel v některých oblastech přetrvává dodnes.

Dodnes vzpomínám na to, jak mě spousta učitelů a spolužáků urážela, považovala za idiota a mentálně zaostalého – přitom IQ testy jsem zvládl levou zadní – několika testy naměřeno více než 150. Z dětství jsem dodnes výtečným pozorovatelem, perfektně si pamatuji nejrůznější seznamy, z myšlení v češtině volně přepínám do angličtiny, dokážu přečíst 450ti stránkovou knížku za jedno odpoledne – pokud mě v ní něco nerozčílí. Počítače a technologie je obrovská pomoc a partner zároveň. Moje rozčilování a záchvaty při porušení režimu, banálních situacích a maličkostech je kapitola sama o sobě. Skládal jsem Rubikovu kostku pod 40 vteřin, řešení nejrůznějších hlavolamů mě zabíralo zlomek času co ostatním, ale říct si holce o číslo, nebo jít zapařit do klubu je pro mě natolik složité a zbytečné, že zpravidla tyhle věci prostě neřeším. Spousta holek považuje tuhle nesmělost, nebo hranou aroganci, nevšímavost jako velkou výzvu. Někdy bych to přirovnal k hozené rukavici.

Léčba

Žádná terapie ani psycholog nepomůže, možná v dětství - od útlého věku podporovat a mít dostatek trpělivosti a toleranci. Dospívání jako Asperger byla a stále je obrovská bitva. Jak už se spolužáky na střední škole a na VŠ, tak s rodiči – kteří nechápou, co se děje, a dodnes je pár lidí, kteří žijí v přesvědčení, že jsem totální magor. Kdybych tehdy věděl, že jsem Asperger – spoustu věcí bych dělal jinak, dával bych si větší pozor na to co a před kým to říkám, na vztahy, na holky co namotávají.

Hlavním problémem je pro mě rozpoznat přetvářku, lež, nedokážu číst mezi řádky, pochopit naprosto jasné náznaky. Pak nebuďte paranoidní, když Vás lidé, které považujete za součást svého světa podrazí, zašlapou, odejdou bez vysvětlení.

Asperger dokáže milovat s naprostou odevzdaností a ochotou udělat pro tu druhou polovičku cokoliv, doslova bych dýchal za toho člověka – a když toho ten člověk zneužije a udělá si z Vás oslíka, co nevědomky kráčí do pavoukovy sítě, tak rozdýchat to a vzpamatovat se je třeba dvouletý boj. Rozlišit mezi přátelstvím a tím, že mě ten člověk jenom využívá je také peklo.

Co mi pomohlo

Co je na AS pozitivního? Vidím to v tom, že díky studiu a hloubavému náhledu do věcí dokáže Asperger chápat a rozumět věcem, o kterých obyčejní smrtelníci nemají a nebudou mít nikdy páru. Mít svůj vlastní svět nemusí být nutně prokletím, mnohdy se to stává darem a útočištěm. Podle mého názoru se člověk, který má Aspergerův syndrom v kombinaci s vyšší inteligencí dokáže adaptovat a pomocí různých příruček, nebo internetu „Zapadnout mezi lidi“.

Já jsem změnil prostředí, začal jsem na sobě pracovat – cca. 2 roky samostudia, hodně času na kole a v posilovně, takže by nikdo z mého okolí nepoznal v tom zelenookém, dobře vypadajícím klukovi, že je něco špatně, něco jinak. Tady musím podotknout, že dobrý první dojem, pěkné oblečení a třikrát přemýšlet než o sobě něco kváknu do éteru je k nezaplacení.

A udržet si přátele bez toho, abych lidi bral jako figurky na šachovnici a dlouhotrvající vztahy – to bych řekl, že je asi nejtěžší. Každopádně Vám všem s AS přeji hodně štěstí. T.

Život s Aspergerovým syndromem a komunikace aspinka (07.11.12)

Dobrý den,

právě jsem oslavila 55 let a jako dárek jsem dostala Aspergerův syndrom. Vůbec to není špatný dárek. Naopak, konečně jsem dostala smysluplnou odpověď na má mnohá proč.

Ale od začátku. Jako dítě ve škole sedím sama v poslední lavici, nikdo se mnou nechce sedět, nemám kamarády, jsem terčem vtípků a posměchů. Je mi smutno, chtěla bych se také mít kamarády a bavit se, ale neumím to. Mám ale bratra, s ním zažívám spoustu legrace a také se s ním dostávám mezi ostatní děti, kde se sice nezapojuji do družných hovorů, ale alespoň je pozoruji, poslouchám, občas něco hloupého řeknu, ale mám bratra, který mě chrání a já se cítím dobře a nejsem sama.

Učitelka ve škole není moc dobrá učitelka, nemá mě ráda, nadává mi, křičí po mě, ve čtvrté třídě, když přijdu do třídy zablácená, protože jsem upadla, mě postaví před tabuli a škaredě na mě křičí, nadává mi do špín. Děti se smějí a pokračují v urážkách. Velmi mě to zranilo, absolutně se uzavírám do sebe, přestávám úplně komunikovat po všech stránkách. Měsíce nepromluvím ve škole ani slovo, nenapíšu ani řádek, neotevřu knihu. Pouze sedím a koukám do blba. Učitelka, na mě nejprve křičí, pak nadává a nakonec mě fackuje. Rodiče nic neví, bratr nic neví, nikdo nic neví, nikomu nic neříkám. Jsem sama a nelíbí se mi na světě. Propadám a dostávám novou učitelku.

Vynikající učitelka. Nekonečnou trpělivostí,las­kavostí a usměrňováním spolužáků dosáhla mé důvěry a já pomalu a jistě zase začínám v rámci svých možností komunikovat a učit se. I přestože už nežije, posílám dodatečné díky. Zbytek základní školy probíhá celkem v klidu i když stále i vzadu, osamělá jako terč vtípku a narážek spolužáků. Rodiče stále nic neví, nic jim neříkám a oni se neptají, říkají mi že jsem velmi zlobivé dítě.

Během dospívání se mí vrstevníci párují, zažívají první lásky a já jsem stále sama. Také bych chtěla přítele a lásku, ale nějak mi to nejde. Je mi to líto, závidím ostatním. Jsem sama a nastupuji do učení na kuchařku podle rozhodnutí rodičů, že na víc nemám. Nové prostředí, noví lidé a já se necítím mezi nimi dobře, stále zůstávám sama. Dozrávám v pěknou dobře stavěnou blonďatou holku. Kluci a muži se za mnou stále otáčejí komentují nebo pokřikují. Zkouším se seznámit. Nejde to. Zkouším jít na diskotéku. Jsem tam sama. Zkouším to znovu, stále sama. Nejde to a už na diskotéky nechodím.

Seznamuji se s klukem od vedle, zamilovávám se. Kluk se mnou komunikuje, drží mě za ruku občas mi dá pusu. Jsem zamilovaná až po uši. A najednou nic. Milovaný se vrací ke své lásce, se kterou byl na chvíli od sebe. Hroutím se, zase přestávám komunikovat a tiše brečím pár dnů dokud slzy nevyschly. Zůstávám uzavřená a nenávidím se. Dělám osudové rozhodnutí. Když nemůžu mít toho, koho miluji, tak mne bude mít první, který bude mít zájem. Prvnímu zájemci se evidentně líbil můj vzhled a poslušnost pramenící z mého osudového rozhodnutí. Uvádí mě okamžitě do jiného stavu a následně se se mnou žení. S příchodem nejprve syna a o dva roky později dcery se stávám v prvé řadě matkou.

Děti jsou mým hnacím motorem, smyslem života i důvodem jít vpřed. Uvědomuji si, že nejsem hloupá a že určitě nechci pracovat jako kuchařka. Nastupuji na střední ekonomickou školu a zvládám ji s vyznamenáním. Potíže s humanitními předměty, matematika, fyzika, chemie - hračka. A především potíže s komunikací. Stále jsem sama mezi lidmi. Ale mám svoje děti, vyplňují moji samotu a mě už není na světě tak moc smutno. Stále víc si uvědomuji komunikační propast mezi mnou a manželem. Neumím s ním mluvit a on neumí mluvit se mnou. Nedokážu ho milovat, nechci ho. Vyčítá mi, že jsem pyšná, namyšlená protože jsem vzdělanější, sečtělejší, sexy a žádoucí pro muže a on pro mne není dost dobrý. Není to pravda, ale já mu to neumím vysvětlit a uzavírám se před ním, ale je to stále horší. Nachází si jinou ženu a mě se ulevuje. Rozvádíme se. Chce mě zpátky a já utíkám desítky kilometrů daleko.

Jsem účetní. Nastupuji do práce, mám potíže s pocitem viny a neschopnosti, když má práce není perfektní. Bojím se komunikovat s nadřízenými, jsem nešťastná když mi něco vytkne a nenávidím se. Stále mám potíže bavit se s lidmi nezapadám do kolektivu, jsem sama. Seznamuji se s mužem. Chová se hezky k mým milovaným dětem, a tak si myslím, že se sbližujeme. Čekám s ním dítě, dovoluji aby se ke mne přestěhoval. Chyba! Vždyť je to alkoholik. Bere mi peníze a když se bráním, tak mě bije. Podařilo se mi ho zbavit.

Po mateřské nastupuji jako účetní. Práce mi vyhovuje, mám svou kancelář pro sebe a nemusím se s nikým bavit. Občas prohodím pár slov s kolegy, ale většinu času jsem ráda sama, ve své kanceláři se cítím bezpečně. Chybí mi muž, který by mě měl rád. Seznamuji se v práci s mužem je ženatý, ale prý nešťastně a mě už prý delší dobu miluje a od manželky odejde. Zůstávám s dětmi sama, bez přátel, s občasnou návštěvou ženatého přítele. Přítel za dvacet let odešel ve stejný den ode mne i od manželky. Hroutím se, nezvládám to chci nežít, ale děti i když už dospělé stále zůstávají tím životním hnacím motorem.

Jaké mám vlastně potíže: Neumím se bavit s lidmi, nevím o čem. Obyčejné tlachání mi nejde. Když jsem mezi lidmi, tak mlčím, nevím co říci a cítím se hloupě a nežádoucí. Když něco nevychází, tak jak si představuji, tak propadám nervozitě a podrážděnosti a výbušným reakcím. Stačí neplánovaná fronta v obchodě, nebo okamžitého nepochopení mého požadavku. Upínám se na lidi co mám ráda, domov a prostředí na které jsem zvyklá. Když se něco z toho změní, padám na psychické dno, nelíbí se mi na světě a mám sebedestruktivní sklony. Trestám se, obviňuji.

Celý život nechápu proč jsem taková, proč musím tady na světě být když je to jedno velké utrpení, proč celý život nemám kamarády, proč nemám pořádný vztah z mužem, co jsem provedla že jsem na světě za trest a uvržena do utrpení a samoty?

Léčba

Léčba? Žádná až do doby před devíti lety. Nezhoubný 5×5 cm nádor na mozku. Operace mozku mě nechávala naprosto chladnou a nezúčastněnou. Následná léčba až do dnes. Neurologie:epi­leptické projevy v mozku bez fyzických projevů - a příslušné medikamenty.
Psychiatrie - chronická nevyléčitelná deprese - antidepresiva.

Co mi pomohlo

Nejprve silná láska a zodpovědnost vůči dětem jejich láska a blízkost. Po jejich odchodu přítel, se kterým už jsme 3 roky a snáší jaká jsem.

Teď pár dnů zjištění mého Aspergerova syndromu - nesmírná úleva a radost. Konečně vím, kdo jsem a co jsem. A hlavně už vím, že nejsem špatná, neschopná, nežádoucí. Porozumění toho co se dělo v mém životě. Konečně vím kdo jsem a co jsem a hlavně už vím, že nejsem špatná, neschopná, nežádoucí. Jsem prostě jenom jinak sestrojená a je mi z toho poznání hezky a mám se ráda a mám ráda lidi a líbí se mi na světě.
Také mám velké přání poznat se s jinými lidmi s tímto onemocněním.

Diagnostika Aspergerova syndromu v dospělosti chemicka (29.09.12)

V dětství: malý zájem o dětskou společnost, odmítání kolektivních her, minimální oční kontakt, silné zaujetí různými specifickými tématy (řecké dějiny, vesmír, plachetnice), denní snění, stereotypní pohyby (točení věcmi, houpání se), mluvení si pro sebe, záchvaty smíchu, problémy se spánkem (usínáním), citlivost na hluk a na lidský dotek, záchvaty vzteku zejména při neúspěchu nebo neporozumění druhých lidí (byly mi velmi nepříjemné, ale neuměla jsem je zastavit), porucha pozornosti (zejména problémy se změnou objektu pozornosti), porucha krátkodobé paměti, potíže se psaním, odmítání sama sebe, šikana ve škole

V pubertě a v dospělosti: preference samoty (ale už ne tak silná jako v dětství), problémy při kontaktu s lidmi (nevím, co a kdy mám říct; kdy nabídnout pomoc - mám tendenci nabízet ji nadměrně; kdy a jak se omluvit; lidé často nechápou mé vtipy; říkám to, co si myslím), konflikty, perfekcionismus (hlavně na sebe, méně na druhé lidi), potíže s pochopením nadsázek a ironie, záchvaty vzteku (namířené proti vlastní osobě; subjektivně velmi nepříjemný a špatně ovladatelný výbuch negativních emocí, vede často k pláči a třesu rukou, následkem bývají bolesti hlavy, únava a zmatenost), špatný oční kontakt (snažím se jej udržovat, ale je pro mě fyzicky nepříjemný až bolestivý), citlivost na hluk a lidský dotek (zlepšuje se s věkem), porucha pozornosti (obtíže s udržením a přesměrováním pozornosti), impulzivita (nutkání vše komentovat, skákat druhým do řeči; vzápětí si uvědomím, že už jsem zase řekla něco, co jsem neměla), porucha krátkodobé paměti, nutkavé pohyby uvolňující vnitřní napětí (třepání rukama, točení věcmi, mrkání, stahování obličeje), potíže s plánováním činností, nenávist k vlastní osobě a sebevýčitky (v dospělosti před diagnostikováním)

Nicméně: žiji samostatně, mám přátele a partnera, cestuji, mám vystudovanou VŠ technického směru.

Byla jsem diagnostikována ve 24 letech.

Léčba

Léčit se to nedá, je potřeba uvědomit si svůj problém a učit se s ním žít, respektovat se, být ochotný zlepšovat své sociální dovednosti. Je dobré mít někoho, kdo mě respektuje a komu mohu věřit, že si ze mě nebude utahovat a nebude o mně šířit drby (já takové lidi mám, ale ne každý má takové štěstí, bohužel), a poprosit jej o rady v sociální oblasti. Rádce může být i psycholog, který má s lidmi s AS zkušenosti. Nabízet druhým lidem své dovednosti může pomoci zahnat pocit, že jsem hnusný sobec.

Co mi pomohlo

V dětství hlavně kvalitní rodinné zázemí a zájmy (ano, ten tak často zmiňovaný „vlastní svět“).

V dospělosti blízké vztahy s hodnými lidmi, práce, zájmy, sport, jóga a taiji, relaxační a dechové techniky.
Učení se sociálním dovednostem, vizualizace režimu (plánovač v mobilním telefonu, psané seznamy činností).
Doplněk stravy - hořčík s pyridoxinem (vitamin B6).
Diagnostikování, které mi dovolilo přijmout se, poznat svou odlišnost, přestat se obviňovat ze sobectví, rozmazlenosti a charakterové vady.
Využívat příležitosti pro pomoc druhým lidem (ale pozor, aby toho někdo nezneužil!).

Život s Aspergerovým syndromem Asperger (10.04.12)

Dobrý den,

nejsem si zcela jistá, ale předpokládám, že znám takového člověka. V jednom článku bylo napsáno, že běžný člověk a jeho svět se snaží fungovat především ve vzájemné kooperaci, kdežto tito lidé s Aspergerovým syndromem fungují především v silném individualismu a izolovanosti. Tato myšlenka podle mého názoru zcela vystihuje hlavní rysy problematiky.

Člověk, o kterém předpokládám, že má tento syndrom je vysoce inteligentní a naprůměrně nadaný. Jak bylo zmíněno, i on je člověk rutiny, kterou se snaží úzkostlivě dodržovat a sám říká, že pokud se něco změní, je pro něj velmi problematické dostat se opět do rovnováhy. Dovedou ho vyvést z míry i běžné úkony, jako návštěva úřadů, vyřizování plateb, nečekané změny programu dne. Pravděpodobně i zde se projevují odlišnosti u jednotlivých lidí, takže v tomto případě vůbec nemůže být řeč o agresivních reakcích, jako obraně.

Naopak typickou reakcí je zmatenost, překvapení, stažení se do sebe, pocity viny, snaha situaci napravit až dětinskými reakcemi, lítost a pocit, že zklamal. Tyto pocity pravděpodobně ještě více umocňuje uvědomění si, že si vůbec problému nevšiml, dokud nedošlo ke konfliktu.

S těmito reakcemi souvisí zvláštní míra přecitlivělosti. Jak bylo řečeno přecitlivělost na hluk, ale také na agresivitu. Agresivita ale i běžná reakce vyburcovat se k řešení problému jsou oblasti téměř až tabu. Věci by se měly řešit s klidem a rozvahou, není potřeba žádných rychlých a unáhlených pohybů, gest, kříku, nebo i snaha nabudit bojovnou náladu a jít na věc. Zároveň přecitlivělost na fyzické násilí, akční filmy, zobrazování i jen lékařských úkonů.

V oblasti sociálních kontaktů nastává nesebedůvěra v místech, která nejsou známá s lidmi, kteří nejsou známí. Paradoxně, přesto, že je vysoce pravděpodobné, že tento člověk je nejinteligentnějším člověkem v místnosti a má rozhodně nejvíce, o čem by mohl mluvit a co by mohl sdělit. V těchto situacích působí plaše, mluví jen málo, tiše, nedívá se do očí, podléhá nervozitě a úzkosti.

Je pro něj typický velmi intenzivní zájem o úzce zaměřenou odbornou problematiku, již od mládí a možná i dětství. Je vidět výrazná závislost na vlastních výsledcích v této problematice. Pokud nejde vše jak má, přičítá vinu sobě a podléhá představě vlastní neschopnosti. A to i ve věcech, které nemají známá řešení. Pokud se daří, dobrá nálada zastíní všechny ostatní problémy. Dá se ale říci, že obecně vnímání podléhá především hodnocení skrze tento úzký zájem.

Pokud je tento člověk v místě a s lidmi, které zná, naopak působí až rozmařile, vesele, bláznivě, působí sebejistě, pokud se navíc jedná o jeho oblasti zájmu, sděluje své znalosti a názory, pouští se do promyšlených diskuzí. Zvláště pak v odborných diskuzích může druhá, i zkušenější strana, brzy přijít na hranici svých možností a znalostí.

Je to velmi zajímavá problematika, i když věřím, že pro samotné nositele těchto vlastností mnohdy i dost těžká. Je úžasné, že současná doba přináší toleranci a poznání, že naopak tato jedinečnost není ani syndrom ani onemocnění. Že se jedná jen o jinou funkčnost mozku, než je běžné. V těchto případech mnohdy s obrovským pozitivním dopadem na širokou skupinu lidí, nebo dokonce na celou lidskou společnost. Bez těchto lidí bychom pravděpodobně stále žili v tlupách, neměli bychom geniální umělce, ale ani vědce.

Doufám, že se poznání bude rozvíjet směrem k lepšímu pochopení těchto lidí a ke zlepšení osvěty v komunikaci s nimi. Je škoda každého takového nevšedního talentu a schopností, jen kvůli komunikačním nedorozumění.

Myslím, že my ostatní můžeme jen tiše závidět při představě, jak vidí svět tito lidé. Pro ně samotné to může být pěkný oříšek vyrovnat se sám se sebou, zvlášť pokud jsou inteligentní a jsou si vědomi, že jsou jiní.

Léčba

Neléčit, rozvíjet a asi podporovat takové lidi a učit je fungovat v běžné komunikaci s jinými.

Co mi pomohlo

Není nemoc, nepomůže nic než na sobě pracovat.

Léčba ADHD v dospělosti bohudam (15.01.12)

Porucha pozornosti, změny nálad, impulzivita, roztěkanost, kreativita, silné citové nabuzení, obavy jako přidružený příznak, pohyb, změna, neschopnost držet se stanoveného cíle, nedostatečné odfiltrování nepodstatných záležitostí, častá změna tématu, vnitřní bouře s touhou ji mít i ve vnějším světě.

Aspergerův syndrom u dítěte kvand (28.07.11)

Moje dcera se dostala k dětské psycholožce ve dvanácti letech. Pak si mě paní doktorka zavolala do ordinace a sdělila mi, že se jedná o Aspergerův syndrom. Ptala jsem se, co to znamená, a když mi to vysvětlila, rozčílila jsem se. To přece není žádná nemoc, to je normální slušné chování inteligentního člověka! A ona se smála: Jó, paní, to je dědičné a vám to připadá normální, protože to má holčička po vás.
Když jsem si začala shánět informace (a to my s AS umíme), zjistila jsem, že máme s dcerkou všechny příznaky, u ní v daleko větší míře.

Nesnáší hlasité zvuky, změny, nechápe některé narážky a formulace, má problémy s osobní hygienou, striktně dodržuje pravidla, nemá přátele, má velmi ojedinělé koníčky, není kreativec, ale mimořádně nadaný aplikátor. Obě jsme nadprůměrně inteligentní, neohrabané, nemódně oblečené a osamělé. Nejvíc se pobavíme samy spolu, nejvíc se nasmějeme, když si povídáme samy dvě.

Léčba

Syndrom se nedá léčit, protože to není nemoc. My nejsme debilní nebo porouchaní, my jsme nestandardní. Jsme oddaní a obětaví, pokud milujeme, tak opravdově, jsme skvělí přátelé, dá - li nám někdo šanci. Dokážeme výborně aplikovat a kombinovat cizí nápady, máme skvělou paměť.

Nejdůležitější pro děti s Aspergerovým syndromem je pochopení rodičů, zvláště rodiče, který sám syndromem netrpí. Je důležité vysvětlit příznaky učitelům a ostatním dospělákům, ale hlavně dítěti. Říci mu - ty nejsi špatný/á nebo zlý/á, jsi jen výjimečný/á. A takového/takovou tě máme rádi. A kdo to není schopen vstřebat (i takoví učitelé jsou), tak je vůl a ty si z něj nic nedělej, jen mu jdi z cesty.

Co mi pomohlo

Pochopení vlastních mantinelů daných syndromem a odpuštění si zdánlivých selhání - to pomohlo mě. Zjištění, že mám tuto nemoc pro mě byla nepopsatelná úleva. U dcery se snažím o maximální otevřenost, její nedostatky toleruji, ale neomlouvám, vždy se jí snažím vštípit, co je správné, hlavně posilují její sebevědomí.

Diagnostika Aspergerova syndromu vocier (12.05.11)

Aspergerův syndrom mi diagnostikovali už v 6 letech, kdy jsem šel do školy. Tehdy jsem o tom samozřejmě ještě nevěděl, ale příznaky jsem zpozoroval až v asi 14 letech. Do první třídy mi dali asistentku, která mi hodně pomáhala a měl jsem ji až do 2. třídy. Asi tak v 10 - 12 letech jsem si všiml, že příliš nedokážu navázat mezilidské vztahy. Vždy jsem si našel téma, o které jsem se pokud možno pořád zabýval a každý rok či dva se zaměnilo za nové. První trvalo několik měsíců, potom rok až dva a dnes mi trvá, než nějaké téma mi skončí a začnu s novým, asi 3-4 roky. Dnes už nemám vlastně žádné kamarády, kdysi (konkrétně 17. 8. 2008 - 3. 7. 2009) jsem znal jednoho Ondru, kterým jsem byl (možná i kvůli mé nemoci) doslova fascinován (obliba rutinní činnosti), jak říkal on, a pravděpodobně i proto jsem ho ztratil.

Měl jsem z toho depresi. Chodil jsem na psychiatrii, kde mi předepisovali jakési prášky, které byly dost hnusné, ale pomohly mi z té deprese ven. Zpozoroval jsem i tu plachost, v některých situacím se velmi stydím, i když to všichni lidé považují za normální (tu situaci), ale naopak se nestydím v situacích, kdy se stydí ostatní. Zajímalo mě pak moje IQ - v testu VIP, který měl dvě části, jsem měl v té jedné IQ 120, v té druhé 151 bodů. Takže průměrně tak 135-136. Dnes jsem už schopen pochopit některé druhy ironie, ale dvojsmysly nebo metaforu vůbec nechápu a to nevím, co to má jako znamenat. Dříve jsem také neznal tzv. hranici, kde se ještě může a kde už ne (případ 3. 7. 2009), ale dnes ji mám už zhruba tak pod kontrolou.

Někteří mí blízcí si myslí, že AS nemám (včetně babičky, která je psycholožka). Já si ale myslím, že ho mám, vždyť mi ho diagnostikovali na psychiatrii. Asi třikrát v životě jsem měl depresi, jednou jsem se musel léčit léky. A moc nesouhlasím s tím, že AS je nemoc. Já bych to spíš nazval psychický stav.

Léčba

Asi se vyléčit nedá. Avšak v 1. a 2. třídě mi pomáhala asistentka, jednou jsem byl s depresí (pravděpodobně kvůli AS) na psychiatrii, a v asi deseti letech jsem chodil do SPC, kde jsme se učili navázat mezilidské vztahy a sociální komunikaci. Moc se mi to nelíbilo, ale chválili mě. Plachost léčit nechci a IQ 135 také nechci léčit, to mi totiž stačí. Je mi ale líto že jsem ztratil toho kamaráda. On byl fakt moc fajn.

Pozdní diagnoza technik (01.12.09)

Viz popis - odpovídá zcela

Léčba

Synovi byl diagnostikován Aspergerův syndrom velmi pozdě - v jeho 33 letech. Maturoval bez obtíží, s odřenýma ušima dostudoval i VŠE. Problémy nastaly v prvním zaměstnání (ztratil po půl roce) a nasledně po opakovaných nezdarech v dalších místech či při hledání životní partnerky.
Vhodnější než o nemoci lze hovořit o handicapu, který překonával díky vrozené inteligenci a dočasné stabilizaci sebevědomí díky úspěchům v šachové hře. Vzhledem k opožděné diagnoze v období věkem dané postupné stabilizaci návyků i osobnosti je nyní pro něj podstatně větší problém učit se užívat sociálně přiměřené návyky a společenské reakce, které jsou podmínkou akceptace jedince v pracovním kolektivu.

Co mi pomohlo

Stabilitu stále posilují aktivity ve společnosti šachového oddílu, která je tolerantní k atypickým reakcím.

Nevíte si rady? Zeptejte se v diskusi nebo položte otázku do poradny lékařů.