Bulimii léčí Psychiatrie a patří mezi Psychiatrická onemocnění

DISKUSE, Popis, Příčiny, Rizikové faktory, Prevence, Příznaky, Léčba, Pomoc, Komplikace

Popis bulimie

Bulimia nervosa patří spolu s anorexií k poruchám příjmu potravy.

Je charakterizována záchvaty nadměrného přejídání se velkým množstvím potravy s následnou volbou nevhodných metod k zábraně tloustnutí. Nejčastěji jde o vyvolávání zvracení. Velmi často se také zneužívají laxativa (projímadla), diuretika (odvodňující léky) nebo se nemocný snaží předejít příbytku hmotnosti náruživým a vyčerpávajícím cvičením nebo hladověním.

Ačkoli jsou bulimie a anorexie dvě samostatné jednotky, může se bulimie se zvracením vyskytnout také při anorexii. A také jako anorexie je i bulimie psychickou poruchou, kdy se nemocní ve zvýšené míře zabývají svou hmotností a tvarem těla a často se krutě odsuzují a trestají za povšimnuté nedokonalosti.

Porucha se obvykle projevuje po sérii neúspěšných pokusů o diety a cyklus neustálého přejídání se s následujícím zvracením může vést ke vzniku posedlosti s rozvojem závislosti.

Bulimie se vyskytuje nejčastěji u žen do 30 let věku. Výskyt nemoci v poslední době poměrně stoupá. Postižení jedinci jsou velmi ambiciózní, obvykle pocházejí z rozvrácených ro­din.

Příčiny vzniku bulimie

Jako u anorexie, ani u bulimie není známa přesná příčina vzniku nemoci. Jde o kombinaci více faktorů. Tak například roli sehrává pravděpodobně i genetika. Je pozorovaný vyšší výskyt bulimie u dívek a žen, kterých matky nebo sestry trpěly některou z poruch příjmu potravy. Avšak není přesně známo, na jakém principu by k přenosu mělo docházet.

Existuje několik tvrzení o vlivu serotoninu a jiných aminoneurotran­smiterů na vznik bulimie. Serotonin je přirozeně se vyskytující chemická látka v mozku, která přenáší informace mezi buňkami a má na starosti mimo jiné také regulaci příjmu potravy.

Lidé s bulimií mají určité charakteristiky. Mají například nízké sebevědomí a sebeúctu, jsou perfekcionisti. Mívají problémy s impulzivním chováním, zvládáním nálad a kontrolou vzteku. Často pocházejí z konfliktních nepředvídatelných rodin a v minulosti se mohli stát obětí sexuálního zneužívání.

Ačkoli je to diskutabilní, vzniku onemocnění mohou pomoci i trendy moderní kultury a společnosti, kde se atraktivita spájí s uznáním a úspěchem. Přes tento tlak může působit touha po hubenosti zejména mezi mladými děvčaty.

Rizikové faktory bulimie

I když konkrétní příčina vzniku bulimie není známá, výzkumy ukázaly na některé faktory, které její vznik mohou vyvolat, nebo urychlit. Zahrnují mimo jiné držení diet. Lidé držící diety s pozitivním efektem a viditelnými změnami, jsou potěšeni kladnými reakcemi jejich okolí na jejich změnu a to je podněcuje k dalším držením diet. Následně dojde k epizodám hladovění, prolomení diety s přejídáním se, a to pak vede k ještě větším snahám držet dietu a tak dále dokola až se z toho může vyvinout začarovaný kruh.

Rizikovým obdobím života je puberta. Někteří adolescenti mají problém vyrovnat se se změnou svého těla během puberty. Mohou být zvýšeně citliví ke kritice či poznámkám na jejich adresu ohledně jejich těla, hmotnosti. Všechno to může být startem k rozvoji některé poruchy příjmu potravy.

Také důležité změny v životě, jako například stěhování, změna zaměstnání nebo partnerský rozchod vyvolávají stres.

Rizikovým faktorem je i povolání či kariéra. Především sportovci, hlavně atleti, gymnasti, krasobruslaři, herci, tanečníci a modelky jsou ve zvýšeném riziku. Někdy mohou samotní rodiče či trenéři přispět k rozvoji poruchy tlakem na hubnutí v zájmu zlepšení výsledku sportovce.

Vliv médií a společnosti na rozvoj poruch příjmu potravy je diskutabilní. Mládež se ale může nechat inspirovat vzhledem hubených krásek z televize a módních časopisů, což může k rozvoji onemocnění přispět.

Prevence bulimie

Ačkoli neexistuje jistá cesta jak zabránit vzniku bulimie, je zde několik rad, které by mohly alespoň trochu pomoci.

Především by si rodiče neměli utahovat nebo dělat legraci z postavy a vzhledu svých dětí. Měli by pěstovat a posilovat zdravý náhled svých dětí na svoje tělo, bez ohledu na jejich hmotnost.

Pokud si všimnete, že člen vaší rodiny nebo přítel s nižším sebevědomím začal držet přísnou dietu, změnil stravovací návyky a je silně nespokojen se svým vzhledem, pokuste se s ním o těchto věcech promluvit. I když možná nebudete schopni zabránit rozvinutí této nemoci, vaše povzbuzení mu může pomoci uvědomit si a bude se snažit změnit náhled, nebo se odhodlá vyhledat pomoc, než se situace ještě zhorší.

Příznaky a projevy bulimie

U bulimie se střídají záchvaty přejídání se s epizodami “očisty“. Záchvaty přejídání bývají nejmíň 2krát do týdne a nemocní u nich popisují nekontrolovatelnou touhu po jídle. Není možné přestat jíst. Jsou schopni spořádat obrovská kvanta stravy. Někdy ani nevědí jak dlouho jedli a kolik toho snědli.

Po tomto záchvatu přejídání se, které obvykle ukončí až silná bolest břicha z přejedení, následuje snaha ulevení si, snaha očisty a zbavení se kalorií, aby předešli přibírání. Někteří nemocní mají pocit, že si musí ulevit dokonce i po snědení malých nebo normálních soust.

Většinou pacienti s bulimií zvolí vyvolání zvracení. Po nebo během jídla odbíhají na záchod. Někdy zneužívají laxativa či diuretika. Záchvaty přejídání se kompenzují také hladověním, nebo extrémním, někdy několikahodinovým cvičením či během.

Celkově jsou depresivní, mívají špatnou náladu. Jsou úzkostliví a stále se zaobírají svou váhou či celkovým zjevem, jsou se sebou nespokojeni a mají o sobě a svém vzhledu utvořený velmi negativní obraz.

Většinou bývají na pohled štíhlé postavy, někdy s lehkou nadváhou. Nebudí proto většinou podezření, že se něco děje.

Z častého zvracení bývají bolesti v krku a ústech. Jsou poškozeny zuby a dásně. Může to vést až k ztrátě chrupu. Na tvářích mohou být nateklé slinné žlázy.

Celkově jsou unavení, dehydratovaní, mají suchou kůži. Na kůži bývají také odřeniny, mozoly a jizvy. Bývají přítomné bolesti břicha, nadýmání a problémy se střevy. Srdeční rytmus bývá nepravidelný.

U žen se objevují poruchy menstruačního cyklu. Je nepravidelný, nebo není vůbec.

Léčba bulimie

Léčba není lehká. Pokud jde o akutní stav, je nevyhnutná hospitalizace, kdy léčba vychází z nápravy vnitřního prostředí. Podávají se infuzní roztoky.

Nejdůležitější součást léčby je psychoterapie. Úspěch má individuální, skupinová či rodinná terapie.

V medikamentózní léčbě se uplatňují antidepresiva, anitiepileptika a léky potlačující zvracení.

Jak si mohu pomoci sám

Obecně je velmi těžké až nemožné vyléčit si bulimii sám, bez profesionální pomoci. Můžete ale pro sebe udělat několik věcí, které pomohou vašemu terapeutickému plá­nu.

V první řadě byste ho měli poctivě dodržovat, neměli byste odkládat nebo přesouvat terapeutická sezení, také byste se neměli snažit měnit stravovací režim a plán stravování. Měli byste ho dodržovat, i kdyby to pro vás bylo někdy míň pohodlné.

Důležité je také, abyste věděli, případně se naučili něco o své nemoci.

Nevyhýbejte se starajícím a o vaše zdraví se obávajícím členům vaší rodiny a přátelům. Uvědomte si, že jim na vás záleží. Proto se nezavírejte doma, neodhánějte je od sebe. Jejích přátelství vám pomůže.

Snažte se nekontrolovat si svou hmotnost a vyhýbejte se častým pohledům do zrcadla. Nevede to k ničemu dobrému.

A nakonec buďte opatrní s cvičením. Raději se poraďte se svým lékařem o druhu cvičení, které, když vůbec, by pro vás bylo vhodné.

Komplikace bulimie

Bulimie může způsobit řadu závažných až život ohrožujících komplikací.

Smrt může nastat v akutním stadiu onemocnění a to hlavně selháním srdce a oběhu, následkem sebevraždy, nebo prasknutím enormně přeplněného žaludku.

Časté zvracení může vyústit v četné komplikace nejen v ústní dutině. Kyselý žaludečný obsah poškozuje zubní sklovinu a ničí dáseň. Dochází k zvýšené kazivosti a vypadávání zubů. Také dochází k onemocněním slinných žláz. Jsou nateklé.

Kyselý žaludeční obsah působí nedobře na výstelku trávicí soustavy. Následkem tohoto chemického dráždění vznikají záněty. Mohou vzniknout vředy, jizvy, nebo dojde k protrhnutí jícnu.

Onemocnění působí i na ženský menstruační cyklus. Je nepravidelný, nebo chybí. Komplikací proto může být nemožnost otěhotnění a/nebo donošení plodu.

Následkem zneužívání diuretik je i tvorba otoků (edémů). Je to abnormální nahromadění tekutiny v místech těla, kde za normálních okolností být nemá.

Zneužívání laxativ spěje ke vzniku závislosti na nich a zničení přirozených vylučovacích pochodů. Může trvat měsíce, než se střevní funkce vrátí k normálu. Kromě toho kombinace diuretik a laxativ hrozí úplným rozvratem elektrolytového vnitřního prostředí se život ohrožujícími následky.

Také psychické problémy mohou narůstat. Prohlubují se deprese a úzkosti. Objevují se závislosti na drogách a alkoholu a sklony k sebepoškozovaní a páchání sebevražd.

Diskuse

Další názvy: mentální bulimie, bulimia nervosa, porucha příjmu potravy

Nevíte si rady? Zeptejte se v diskusi nebo položte otázku do poradny lékařů.

Zkušenosti uživatelů s bulimií

Máte zkušenost s bulimií?

Vyléčená bulimie Grundl (16.11.16)

Byla jsem normální dítě, trochu divoké, ale jinak zdravé. V pubertě jsem dost přibrala na váze, přišly posměšky, přezdívky, málo kamarádů. Pomalu a plíživě jsem začala držet diety, nic nepomáhalo. Nastoupila jsem do učení, kde jsem poznala jednu dívku, která bojovala s nadváhou jako já. Jednou mi řekla, že by bylo dobré se najíst a všechno to vyzvracet. Ona to neudělala, já bohužel ano.
Začal kolotoč, na který dnes nechci ani pomyslet. Vyložené přežírání, zvracení, stres, vztek, beznaděj, nechuť ze sebe samé a tak pořád dokola, záchvaty pláče, nesnesitelnost bytí. Deprese na denním pořádku. I přes všechny tyto překážky jsem si našla muže, který si mě vzal. Dodnes nechápu, jak to se mnou mohl vydržet, byla jsem opravdu nesnesitelná a ačkoliv jsem si uvědomovala, že potřebuji odbornou pomoc, odmítala jsem jí.
Zlom nastal až jednoho dne, kdy jsem byla v nějakém obchodě a tam bylo velké zrcadlo. Viděla jsem se v něm a snad poslední zbytky mého normálního já zaznamenaly můj pravý obraz. Stálo tam nějaké strašidlo s bledou tváří, vyzáblé nohy a na hlavě jakási koudel místo vlasů. Opravdu jsem se málem nepoznala, přišel impulz udělat něco, abych takhle nevypadala.
Poprosila jsem manžela, aby mi koupil knihu „Bulimie - Jak bojovat s přejídáním“ a začala jsem poctivě procházet bod po bodu, pod jeho dohledem. Dostala jsem se z této noční můry a vlastně stačilo tak málo, pomoc od někoho, kdo o mě opravdu stál. Nebylo to lehké, při první večeři jsem myslela, že mi praskne žaludek a střeva, ale vydržela jsem tyto nepříjemné pocity a dodnes si říkám, že to byl malý zázrak, že jsem se tenkrát v tom zrcadle viděla svýma pravýma očima.
Všichni kdo bojují s touto nemocí se mohou vyléčit, vím to, zažila jsem to, opravdu to stojí za to žít s pocitem, že mě nikdy nebude otročit jídlo!

Bulimie - vzdávám to mkl (12.02.16)

V zoufalství jsem do internetového vyhledavače zadala slovo, které vystihuje můj boj s jídlem, jako by to snad mohlo pomoct. Se svým vzhledem, váhou a jídlem bojuju už 20 let, během roku jsem schopna pohybovat se v rozmezí podváha až nadváha. Na mém těle je to bohužel dost znát - strie, visící kůže, fuj… O psychice a chování nemluvě. Mám pocit, že už jsem vyzkoušela vše, včetně psychoterapie, psychofarmak. Po čase bývá na chvíli líp, ale to zklamání, když se nutkání přejídat se vrátí, je neúnosné, nenávidím se, hnusím se sama sobě, nechci dál být.

Všem ostatním dívkám a ženám přeju úspěšnější cestu.

Trápení s bulimií Jeannie666 (27.01.16)

Po přečtení těchto stránek mi to nedalo, abych i já nepřidala svou trpkou zkušenost. Je mi už opravdu hodně - 47 let a bulimií jsem začala trpět vůbec ne v pubertě, ale až po druhém porodu ve věku kolem 30 let.

Po hodně drastickém rozvodu jsem se brzy podruhé šťastně vdala, zdánlivě mi nic nechybělo, manželovi jsem se velmi líbila. Vždy jsem byla štíhlá, při výšce 164 tak kolem 50 kg, po prvním porodu jsem nepřibrala vůbec, po druhém mi to skočilo na 60 kg. Šla jsem na vyšetření se štítnou žlázou, tam mi řekli, že vše ok.

Nebyla jsem tlustá, typ jablko, měla jsem hlavně plná prsa a velmi štíhlé nohy, no ale teď se to vše začalo ukládat na břichu. Takže nejdřív jsem přestala téměř jíst, jen zeleninu a pila vodu, jednou jsem zůstala vysílením i ležet na zemi. Nic nepomáhalo a já měla takovou chuť na knedlík třeba, na něco nezdravého. Přečetla jsem nějaké články a začala po vzoru princezny Diany, která tou dobou zrovna zemřela. Takže dát si omáčku s knedlíkem, super, hodně to zapít, a jít na WC.

Samozřejmě že manžel na to brzy přišel, domlouval mi, ať neblbnu, v nouzi hrozil i rozvodem, líbily se mu vždy plnoštíhlé ženy, podporoval mě, já nedokázala přesto přestat. Zajímavé je, že nikdy jsem nespořádala obrovské množství jídla, to ne, takové normální porce.

Když bylo dcerce pět, hráblo mi z toho a pokusila jsem se o sebevraždu, léčba u psychiatra, k ničemu… Teď zvracím téměř 20 let, celý den v práci nic nejím, doma něco celkem málo a to jdu vyzvracet a každý den piju senný list a pak lítám na záchod. Efekt ovšem nulový, do 40 let to šlo, ale pak jsem fakt přibrala, nevážím se, ale mám velikost 44, velká prsa by nevadila, ale roste mi břicho z ničeho a nohy taky nic moc, měla jsem nádherné a teď už si nemůžu dovolit kratší sukni.

Snažím se chodit upravená, kadeřník, manikúra, kosmetika, ostatně to potřebuji i pro svou práci, ale vím že už nikdy nezhubnu… Nemůžu jít do restaurace, protože nesním vůbec klasickou porci, maximálně salát a i po něm je mi zle! Jako perličku musím ale napsat, že i přes pokročilý věk se mi občas stane, že mě venku zastaví nějaký chlap, a obdivuje mě, nechápu to protože já sama sebe fakt nenávidím!

Mám 19letou dceru, je velmi drobná a štíhlá až hubená, jako jsem byla kdysi já. Doufám, že bude po manželovi a zůstane jí to. Já totiž měla taťku i babičku, kteří byli zamlada fakt hubení a později hodně přibrali. Ach jo. Strašně bych si přála, aby skončila ta vychrtlá mediální masáž a aby to ty holky nedělaly. Já už dobojovala…

Bulimie - nevím, jak dál sedmnact (16.11.15)

Je to docela těžké, přiznat si to a je i zvláštní to sem psát, ale třeba to někomu pomůže. Tenkrát, asi tak půl roku nazpátek, když jsem tu tyhle vzkazy četla já, řekla jsem si, že už to nikdy neudělám. Bohužel. Půl roku uběhlo jako voda a já jsem zase tam, kde jsem byla.

Bulimie mě trápí od patnácti let. Teď je mi sedmnáct. Dřív mě moje tělo vůbec netrápilo, byla jsem hubená a spokojená, jenže v tu dobu, kdy jsem nastoupila na gymnázium, měla prvního přítele a možná i s přestupem na jinou školu méně přátel, začala jsem víc jíst. Bylo to v pohodě. Jen jsem jedla ve škole pořád, přijela jsem domů a znova doma.

Nebralo to konců, až jsem po několika měsících stoupla na váhu, podívala se do zrcadla a zjistila jsem, jak jsem na tom špatně. Přibrala jsem s mojí výškou 162 cm zhruba na 54 kg. Nebyla jsem nijak tlustá, ale měla jsem bříško, větší stehna a vadilo mi to.

Jenže… kdo se chce vzdát toho super pocitu z jídla, když se cítíte dobře a tak. Zvracení byla nejlepší možnost. A mě to bavilo! Panebože, já byla tak šťastná, vždycky jsem si nakoupila domů jídlo, potají jsem si ho přenesla do pokoje a nastaly žně, které neměly konců. Teda dokud mě nezačal z přejedení bolet žaludek a v tu chvíli jsem věděla, že to půjde rychle ven.

Dokonce jsem se zavírala před světem. Přítele jsem nechtěla tolik vidět, ze školy jsem jezdila hned domů, jiné plány jsem si nedělala, vadilo mi, když mě mamka zdržovala od jezení. Prostě mi to zkazilo život. Vytvořila jsem si k jídlu určitý vztah a chtěla jsem jen to.

Po čase jsem zhubla na 50 kg, kdy mi to ve škole všichni chválili a všem jsem se líbila, ale to bylo období, kdy jsem ze sebe dostávala i normální jídlo. Došlo mi, že je se mnou něco v nepořádku, že se toho budu muset zbavit a říkala jsem si, že to zvládnu.

Jenže teď to budou dva roky a já jsem v tom pořád. Sice už to není tak katastrofální jako dřív, dokonce jsem o tom řekla kamarádce, přítele mám nového a na začátku našeho vztahu to byl on, díky komu jsem se nepřejídala, protože jsem se těšila jen na něj.

Ale teď jsem na tom zase stejně, sice se snažím, ale jsou chvíle, kdy se neudržím. Dokonce už jsem přišla na to, že ani nejím, protože mi to chutná, ale dělám to ze zvyku. Dělám to, protože se při jedení cítím příjemně, protože je to tak moc jednoduché.
Ale vím, že to takhle dál nepůjde.

Co mi pomohlo

A jediné co na to pomáhá je SPORT a BÝT NEUSTÁLE ZANEPRÁZDNĚNÁ, abyste neměla čas myslet na jídlo. Už mi ale nějak dochází, že to sama nezvládnu a proto se za rok, v 18 letech, vydám k lékaři. Teď nechci, aby o tom rodiče věděli. Tak uvidíme, jak to bude…

Trpím bulimií bulimička <3 (15.08.15)

Ahoj, už od 12 let trpím bulimií. Začalo to tak, že se mi ve škole začali kluci posmívat, že jsem tlustá, v té době jsem měla 162 cm a 55 kg. Pořád jsem si myslela, že si jen dělají srandu, ale později mi to začala říkat i rodina, takže jsem ihned začala přemýšlet, jak se tolika kilogramů zbavit. Došlo mi, že pokud budu jíst jak chci a potom to vyzvracím, nic nepřiberu. Zvracení se stalo mojí každodenní oblibou, dokázala jsem toho sníst tuny -bonbóny, čokolády… Vždy jen strčím prst do krku a snažím se ho spolknout a hned je všechno jídlo venku. Začátkem to bylo vše v pohodě, natáčela jsem sestřihovaná videa, kolik toho mohu sníst a hned se jít vyzvracet. Později jsem se uzavírala do sebe, nechodila do školy a začala krást peníze na jídlo. :( Brzy mi na bulimii rodina přišla a hned mě hospitalizovali, strávila jsem v nemocnici 2 měsíce a dost mi pomohla. Teď se konečně léčím a doufám, že se této nemoci zbavím.

Moje bulimie Pavlínka F. (19.07.15)

Z úplně počátečních příznaků si vybavuji, že jsem přibrala z původních 58 kg přibrala několik málo kg. Od té doby výčitky po přejedení se, dále nápady že to raději vyzvracím abych nepřibrala ještě víc. Se zvracením přišlo záchvatovité přejídání se a opět následné zvracení. Neustálé vážení se několikrát denně. Namísto hubnutí jsem ovšem přibírala. Uvědomovala jsem si, že dělám všechno špatně, že takto to nejde, ale pociťovala jsem neschopnost s tím cokoliv udělat. Poté se přidaly i deprese a hodně konzumace alkoholu. Výsledná a nejvyšší váha bylo 65 kg.

Léčba

Je to psychická nemoc, pomáhá dát si život dohromady.

Jako první věc jsem odstranila váhu ze svého okolí. Koupila jsem si permanentku na cvičení a začala neustále cvičit, velmi přispělo ke zlepšení špatného psychického stavu. Ze začátku pravidelné stravování, když se člověk přestane přejídat, nemá potřebu zvracet. Veškerý čas jsem trávila v práci a zbytek dne doma s novým přítelem, ke kterému jsem se ihned nastěhovala. Pokud se člověk udržuje neustále zaneprázdněný, nemá potřebu myslet neustále na jídlo a na zvracení.

Avšak úspěšná léčba této nemoci závisí na její příčině. Mám sice zpátky svou počáteční váhu a jídlo neřeším a svoje druhé psychotické já jsem zahnala pryč, ovšem nedokážu říct, že už neexistuje. Tohle pochopí jen ten, kdo to zažil.

Co mi pomohlo

Přestat se vážit, cvičení, změna prostředí, pravidelná strava.

Nekonečná bulimie Jakovlev (29.11.14)

Tak jsem si poctivě přečetla všechny příspěvky a rozhodla jsem se také podělit o své trápení. Je mi 29 let. Vyrůstala jsem jen s mamkou a starší sestrou, ale s tátou jsme se pravidelně vídali a měli jsme hezký vztah, obecně si na dětství nemůžu stěžovat. Ve čtrnácti přišla silná puberta, ale řešila jsem hlavně chlapy, nijak si nevybavuju, že bych řešila svoji postavu. Na střední si vzpomínám, že jsem už trochu řešila, že mám bříško, ale pořád jsem ještě neměla se sebou větší problém. Po střední jsem nastoupila do práce a vdala jsem se po roční známosti (naivní blbec). Asi mi tam přece jen během vyrůstání chyběl v rodině ten mužskej a já se rychlou svatbou snažila vytvořit rodinné schéma, to byl rok 2004.

No manžel mě každopádně bil. Během manželství jsem při svých 176 cm vážila cca 85 kg. Narážky na moji postavu můj muž však kupodivu neměl, mlátil mě za úplně jiné věci. Nicméně jsem po devíti měsících společného bydlení a utrpení od něj utekla. A začala jsem nový život. A taky mi začalo docházet, že nejsem nejhubenější. :o) Vlastně mi to do té doby ani nevadilo, jedla jsem s chutí, přihlašovala jsem se do soutěží o nejrychleji snědené vepřové koleno v místní hospodě, třikrát po sobě jsem zvítězila a ke kolenu stihla dát i sedm panáků vodky. :o) No je to hrůza, ale tehdy jsem na sebe byla hrdá.

Nicméně po rozchodu s mužem jsem začala se o sebe více starat, hodně utrpělo moje sebevědomí (což je bohužel dotěď moje slabé místo). Držela jsem různé diety, hubla, přibírala a stále dokola, za pár let se ze mě stal odborník přes jídlo, věděla jsem absolutně všechno o zdravém stravování, kaloriích apod. Zaplatila jsem si invazivní liposukci za 23 tisíc, ta zabrala. Mám totiž postavu „jablko“ - hubené ruce i nohy, širší záda a skoro žádný pas. Prostě hromadí se mi tuk hlavně na břiše a zádech (nesnáším, jak mi lezou špeky na zádech kolem podprdy. :o(

První zvracení po jídle jsem zaznamenala někdy kolem roku 2010. Protože za těch pět let různého hubnutí už jsem byla dietami tak posedlá, že jsem zkrátka snědla někde u babičky asi tři buchty a došlo mi, že je musim dostat rychle z těla ven jinak ztloustnu a už to jelo. V roce 2012 jsem zvracela skoro po každém jídle, někdy i po pár soustech čehokoliv. Podle bodystatu (na kterém jsem se nechala při jedné dietě změřit) bych měla mít 65-69 kg, já se stále plácala okolo 75 kg. V roce 2013 jsem vážila 69 kg - huráááá - ale za jakou cenu. :o( Když jsem zjistila, že jsem otěhotněla, přestala jsem se kontrolovat a začala jíst vše, protože můžu. :o) To jsem byla nejšťastnější. A hlavně bulimie byla tu tam. Nemusela jsem řešit, jak vypadám, když mi rostlo břicho, takže bulimie u mě skončila prakticky ze dne na den.

Teď jsem 4 měsíce po porodu, vážím 74 kg, míry 100 boky, 80 pas, 105 prsa. To jsou moje obvyklé míry, ty jsem měla i před dvěma třemi lety. Někdo říká, že jsem souměrná, že mám hezkou postavu, ale mně to přijde jako kecy. Pořád se sleduju ve všech zrcadlech a výlohách, furt si mačkám špeky na břiše, stále myslim na jídlo, co a jak jíst, každý den držím jinou dietu. Dnes jsem podruhé od porodu zvracela jídlo, které jsem do sebe narvala, tudíž překročila svůj denní limit jídla. Asi se zas vracím tam, kde jsem byla. Tentokrát jsem odhodlaná vyhledat odbornou pomoc. Celý den jím ovoce, zeleninu, nejím maso, nejím fast food, jím zdravě. A večer sežeru dvě tabulky čokolády, počkám půl hodiny, až to pěkně natrávím, naleju se vodou, aby se to všechno líp zvracelo a jdu na záchod. Vlastně jsem to tak dřív dělala pořád, jedla jen jídla, která se dobře zvrací, takže hlavně ne pečivo, buchty apod. Je to hrůza…

Největší problém vidím v tom, že si přijdu tlustá, chci být krásná a sexy. Obličej mám pěknej, dělala jsem i fotomodelku, ale jen přes obličej, naštěstí. :oD Ale to břicho!! Už čtyři roky jsem nebyla v létě u vody, protože se stydím. A ještě chci zdůraznit, že mi v okolí nikdo nikdy neřekl, že jsem tlustá. Ano, bříško trošku, ale nic zásadního - mi každej řiká. Jsou snad slepí???

Ještě je čas julietcapulet (09.09.14)

Ahoj,
začala jsem si číst vaše příspěvky a ty mě dost vystrašily. Děkuju vám za to. Od letošního léta jsem začala občas zvracet a říkala si, že to není nic proti ničemu. Spíš jsem si to namloivala a ve skutečnosti přesně věděla, že je to trest za to, že se nedokážu ovládat a přežírám se. Dokonce jsem na sebe byla naštvaná, že se ani nedokážu vyzvracet - že nedokážu nic. Mám totiž asi špatný dávicí reflex, vyzvracím jen tekuté věci, a to se musim fakt snažit, ani po alkoholu jsem nikdy nezvracela.

Samozřejmě jsem si zjistila různé fígle na zvracení jako voda s velkým množstvím soli, občas nějaké projímadlo a i když ne každý den, tak pravidelně zvracím (nebo se o to pokouším).

Vlastně se nedivím, že to takhle dopadlo. Na podzim jsem zhubla na svou vysněnou váhu a svět mi přišel nádherný, ale do léta jsem přibrala 10 kg. Posledních pár měsíců se vůbec nekontrolovala a chtěla se vrátit na tu váhu, protože jen tehdy jsem se cítila šťastná.

Teď vím, že mám nakročeno k bulimii a že je ještě čas se z toho dostat. Jídlo mám spojené s příjemnými psychickými prožitky. Dost sportuji, takže to vidím tak, že se vydám touhle cestou - veškerý svůj volný čas budu vyplňovat lepšími prožitky.

Bulimie A. from England (29.08.14)

Ahoj, jmenuju se A. a mám problém s prijmanim kalorických jídel. Můj příběh začíná asi před rokem, když jsem byla s kamarádkou ze školy venku a potkaly jsme jejího kamaráda, který právě říkal, že jeho ségra leží na kapačkách. Prý jedla jenom meloun a hned ho šla vyzvracet, do toho hrozně běhala. Když jsem přišla domů, tak jsem o tom začala přemýšlet, že to je na jednu stranu možná dobrý způsob, jak shodit těch pár kilo. V té době mi bylo 16 a hrála jsem závodně volleyball. Nikdy jsem nebyla tlustá, měřím 178 a vážím 70 kg. Ale nikdy jsem nedovedla pochopit, že mám svaly.

Průměrné jednou za týden jsem přišla domů, udělala si piškoty s mlékem, celé to snědla a potom šla na záchod. Asi někdy po Vánocích mě načapal mamky přítel, jak zvracím, ale neviděl, že to chci, tak jsem to uhrála na špatně jídlo ve škole.

A teď proč to píšu. Tyto prázdniny jsem odjela do Anglie na studijní pobyt. A řekla jsem si, že to tady ani jednou neudělám. První týden to bylo OK, začala jsem každý den běhat a cítila jsem se dobře. Asi na konci druhého týdne jsem snědla na posezení celé burákové máslo s lívancema. Tak jsem si řekla, že musím použít záchod. Potom jsem si šla zaběhat do fitka a bylo mi hrozně špatně. Jela jsem domů, kde jsem potom ještě zvracela [neúmyslně]. Moje máma v rodině mi uvařila čaj a chovala se strašně milé. Stačily mi asi hodiny spánku, nějaké to přísahání, že to už neudělám, a byla jsem OK.

Včera to už začalo moji snídaní, nic moc zdravého, ale co, tak vynechám oběd. Po škole jsem šla na hodinu do fitka a nechala jsem si tam věci, že tam půjdu i po večeři. Doma mi táta od rodiny řekl, že nebude doma a že mám večeři v ledničce. Tak jsem si ji dala a potom to začalo - snědla jsem všechno, co jsem našla, a šla na záchod. Došlo mi, že budu muset jet pro ty věci do fitka, tak jsem jela. Už jsem cítila, jak mi je slabo. Ale dokázala jsem, to ani nevím jak, ale přijela jsem, vzala věci a odjela domů. Moc si toho nepamatuju, jenom to, že mě hrozně bolela hava.

Když jsem přijela domů, zalehla jsem do postele a modlila se, ať usnu, ale to nešlo. Po chvilce jsem se musela probudit a jít zase na záchod, ale nestihla jsem to a vyzvracela jsem se do umyvadla. Bylo už večer, tak jsem řekla, že to uklidím ráno. Ráno mě probudil „táta“, že mám jít něco uklidit, tak jsem to uklidila, vyčistila zuby, dala si tři plátky toustoveho chlaba a šla spát. Když jsem to uklízela, cítila jsem jsem takovou hambu a odpřísahala jsem si, že to už nikdy neudělám.

A teď se bojím vyjít z postele, abych někoho doma nepotkala, a píšu tenhle můj příběh. Je mi furt blbě, točí se mi hlava a zítra mám jet na výlet do Londýna. Tak doufám, že mi tohle přiznání pomůže, abych to už NIKDY NEUDĚLALA.

Bulimie Karel1995 (22.07.14)

Mé první příznaky byly vysoký tlak, menstruace byla nepravidelná, stále jsem byla unavená, přejídala jsem a vyzvracela jsem se. Měla jsem vysoký tlak.

Léčba

Léčba bulimie nebyla vůbec lehká, chodila jsem na střední zdravotnickou školu kde odmítli řešit šikanu, tak jsem to řešila z přejídáním se a zvracením. Tak jsem chodila k jedné klinické psycholožce a ta byla dobrá. Pomohla mi s paní doktorkou a s mou mámou. I když jsem na antidepresivech, tak se nevzdávám. A vždy doporučuji šikanu okamžitě řešit, i kdyby to mělo dojít na podání trestního činu, tak ho podejte.

Co mi pomohlo

Pomohly mi časté návštěvy psycholožky, rodina, doktorka, přátelé a zahrada.

V rychlosti EM7 (16.03.14)

Od doby, co mi zemřel táta, měla jsem problémy se vším. Se sebepoškozováním, nespavostí a psychotickými a úzkostnými stavy jsem se dostala až na Dětské psychiatrické oddělení v Motole. Odtud jsem se vracela ještě v horším stavu. Potom, co jsem prostřídala několik druhů antidepresiv a udělala pár hysterických záchvatů, si mě máma odvezla domů. Pět dní po návratu jsem poprvé zvracela. Nebylo to nijak závažné, zpočátku to ani nešlo, používala jsem lžíci a nad mísou strávila něco málo přes půl hodiny, než to šlo ven. Po chvíli se to rozjelo, jak už to každá z nás asi a bohužel zná. Zvracení jsem kombinovala s nejedením, nikdy jsem se nepřecpávala, tudíž občas nebylo ani co zvracet. S mojí nadváhou, 68 kg na 160 cm, jsem ale neshodila ani kilo. Měla jsem komplexy, ale zvracení pro mě nikdy nebylo cestou hubnutí. Byl to symbol lepšího života.

Léčba

Bohužel, mámě ani svým doktorům jsem o tom neřekla. Nikdo si nevšímal a jelikož spousta mých antidepresiv měla za vedlejší účinky tloustnutí, tak nějak jsem si udržovala stejnou váhu. Začala jsem brát Mirtazapin na spaní, ten přišel do nejhoršího období mého života. Hrozil reparát, já byla na dně, bez síly, hnusná, odporná, troska, co leží v posteli a nemůže vstát, všechen ten stres, nátlak, řezání, moc jídla, málo jídla.
Přišla operace s kolenem, po ní už jsem se nikdy neřízla. Nějak jsem pochopila, že fyzické bolesti je až moc a že už ani na tu psychickou nepůsobí. Školu jsem nějak prošla, říkala jsem si, že chci žít. Sama od sebe jsem vysadila léky, spalo se hůř, ale dokázala jsem cítit. Naposled jsem zvracela měsíc po vysazení. Den ze dne se mi udělalo lépe. O bulimii věděli jen mí přátelé, kteří v tý době byli ještě neskutečný paka. Nevím, jestli jsem dospěla, ale dokázala jsem to. Z ničeho nic.

Co mi pomohlo

Pravidelná strava, změny, prázdniny (prostředí bez stresu, školy, spousta aktivit), péče o tělo (očištění od sraček z lékáren a psychiatrií, dlouhé sprchy, čerstvý vzduch) a hlavně klid, lidi okolo, žádné možnosti odběhnout na záchod, slunce. Přátelé a přítel, který o tom v tu dobu ani nevěděl. Je to to teprve půl roku od tohoto čtyřletého období plného čekání na smrt, ale mám konečně pocit, že jsem v životě uspěla. Dokázala jsem překonat všechny svoje závislosti a hlavně si konečně poprvé v životě říct, že jsem šťastná.

Následky mám, i když jsem na tom nebyla s bulimii nějak akutně (cca rok, 3-20× týdně, bez záchvatů přejídání). Stále se mi občas točí hlava, zatmívá se mi před očima, časté pálení v krku, řidší vlasy, lámavé nehty, křeče v břiše a podbřišku, nepravidelná menstruace. Nevím, co všechno mám z toho, ale jelikož mám celkem problémy se zdravím obecně, bude toho asi mnohem více.

Snažte se lidi, skončit se dá i teď.

Bojovať nemá zmysel cinkablack (26.02.14)

Za celých 13 rokov, počas ktorých som sa dennodenne potýkala s bulímiou (predchádzal tomu asi rok anorexie), som prechádzala všetkými možnými štádiami, ktoré si len viete prestaviť.

Začalo to túžbou byť štíhla ako modelka, hodinami v posilňovni a vyvrátením každého jedla. Po pár mesiacoch a 12 kg dolu sa prihlásil o slovo VLČÍ HLAD. S ním bezhlavé nájazdy do potravín, kde som ako zmyslov zbavená nakupovala plné tašky potravín tváriac sa (sama pred sebou), že organizujem akési domáce párty. Jedinou mojou túžbou a vášňou sa stalo tráviť čas doma a jesť (a vracať). Keďže sa mi však darilo všetko skrývať a vyzerať atraktívne, mala som vždy kopu známych a priateľov.

Časom som teda sama pred sebou unikala v spoločnosti nich, alkoholu a časom i drog, pretože tým jediným som dokázala HLAD „preľstiť“. Nakoniec som sa však tak či tak prejedla a vyvrátila svoje vnútorné napatie do záchodu (do igelitky, do lesa, hocikam, kde ma nik nevidel). V tomto šialenom kolotoči som dokázala manévrovať 10 rokov. Vydala som sa, mala vlastnú firmu, kopu priateľov, krásu, úspech, mužov akých som chcela, naoko sebavedomie, veselie a „radosť zo života“. Vnútri som však chcela zomrieť.

Mala som 29 rokov a život už pre mňa nemal zmysel. Vtedy som odišla. Od muža, z firmy, od priateľov. Stretla som svoj osud v podobe svojho súčasného muža a vzápatí ťažkej choroby, ktorá musela skor či neskor prísť. Proste som z toho všetkého skolabovala. Nasledovali ďalšie roky. Roky zmien, ciest dovnútra, prerodu osobnosti, ktorý nešiel a nejde zastaviť.

Ruku v ruke však so pretrvávajúcou bulímiou a beznádejným bojom s tou hlavnou baštou osobného zlyhania (ako so m to vtedy vnímala). I to sa však zmenilo. V tom najhlbšom zúfalstve som objavila súvislosti a chyby, ktoré ma viedli do slepých uličiek.
Dnes už VIEM. Viem, že boj nieje cestou. Že len láska, neha a prijatie dokáže nasýtiť ten večný HLAD. Nemože však prísť zvonku. Iba my samé máme v rukách moc sa uzdraviť. Ďakujem za to, že mi bolo umožnené prejsť tou najhlbšou temnotou, lebo až z nej je vidieť to najjasnejšie svetlo.

Ak cítiš, že tiež už takto ďalej nemožeš, som tu s tebou.

Co mi pomohlo

Láska, neha a prijatie všetkého, čo prichádza.

Bolest břicha, která mi zůstala bulimie (04.11.13)

Ahoj, dnes mě opět tak nesnesitelně bolelo břicho-střeva, u kterých pomalu div neomdlím, protože mám velký pokles tlaku. Mívám to často, tak jsem se po záchvatu koliky rozhodla podívat, co to může zpusobovat. Dostala jsem se až na téma bulimie. Nechci psát sáhodlouhý román, i když bych mnohé vysvětlila. Bulimii trpí většina lidí s diagnozou hraniční porucha osobnosti, jež mají záchvatovité a impulsivní jednání - a tam patří i poruchy příjmu potravy. Tito lidé pochází doopravdy z rozvrácených rodin či byli v dětství nějak týraní. Já jsem to do dospělosti nevěděla až po hospitalizaci a po půl roce sledování mého chování.

Měla jsem přítele, s ním mám syna, byli jsme spolu 10 let. Rozešli jsme se a já byla naprosto mimo sebe. Deprese. Bydlela jsem mezi bezdomovci na Armádě spásy. Vždy jsem byla štíhlá, bavilo mě fotografování a občas jsem pózovala jako fotomodelka. Jak jsme se rozešli s přítelem, chyběl mi syn, chyběl mi domov, chyběl mi sex atd. Začala jsem to zajídat čokoládou, smaženými sýry s majonézou.
Začalo na mně být vidět, že jsem přibírala. Všichni, kterým jsem se jako dívka líbila, mi najednou začali říkat „Trochu si přibrala, asi se máš dobře, máš dobrou stravu.“ a tak nějak se mi vysmívali, plácali mě po zadku s tím, že mě mají za co chytit a podobné poznámky.

Jenže přejídání se nedlo zastavit. Řekla jsem si, že to zkusím vyzvracet, alespoň na večer. Zvracení mi vůbec nešlo. Musela jsem to hodně dní trénovat. Musela jsem velice hodně pít, aby mi to šlo lehce vyzvracet. Potom to šlo už jako po másle. Najíst, napít, najíst, napít, hodně se přepít a strčit kartáček na zuby do jícnu.
Později se přidalo krvácivé zvracení, hlad, velice přefouklé břicho, s nafouknutými tvářemi, bolesti v krku a v žaludku, při každém dávicím efektu.

Když mi břicho odfouklo, byla jsem hubená. Když nafouklo, byla jsem jak těhotná. Ale celkově jsem si bulimií zadělala na ještě více kil navíc. Ano, ztloustla jsem z přežírání. Odešla mi menstruace, tekla mi krev z krku. Vše v rozmezí půl roku. Místo 56 kg jsem měla 90 kg. Nevěděla jsem, jak se toho zbavit, ale jednoho dne jsem se na sebe naštvala a řekla jsem si, no a co, tak jsem tlustá. Můžu být ráda, že jsem byla celý život hubená a že si mě lidé pamatují jako štíhlou. Teď jsem v jiném městě, s lidmi bez domova. Co mě záleží na tom, jak vypadám, když stejně o nikoho nestojím. Stojím o to mít domov.

Šla jsem do svých kufrů a vyházela jsem všechno původní oblečení, které jsem si draze koupila nebo shromažďovala. Byly to modelkovské míry a já jsem se do nich nemohla nacpat, přesto jsem v tom chodila. Všechno jsem to vyházela a vzala jsem si z Armády spásy oblečení nové, pro velikosti xxl. Tepláky, trika, kalhoty,které padly na mě a netísnily mě.

Poprvé, co jsem vyšla ven ve volných kalhotech, s pocitem „jsem tlustá, nejsem sama, je jich tu více a mají rodinu, jsem tlustá, ale mohu dýchat, protože mě neškrtí žádné oblečení.“Jsem se smířila se svou postavou a chovala jsem se jako tzv. tlustá holka. Oblíkala jsem si oblečení, které zakryje nedostatky. Kupovala si časopis s modou pro obézní lidi a koukala po párech, kde byla slečna xxl, ale byla hezky namalovaná a měla vztah. Tím pádem jsem se přestala řešit a přestala jsem hlídat svoji váhu. Brzo jsem přestala zvracet a přejídat se. Nakonec jsem se vrátila ke své původní postavě.

Ale jednu nevýhodu to má. Mám zničený žaludek a do konce života mám problémy s kolikama, se zubama. Pomalu nemohu chodit ven, natož cestovat. Bojím se, že mě chytnou křeče v žaludku, zácpa či prujem a já nebudu moct na záchod, budu sedět v buse a omdlím na nízký tlak.

Co mi pomohlo

vyměnit oblečení za větší

Hare Krishna Mahámantru mpi (29.07.13)

Touha po uznání, chuť do činnosti, dělat něco smysluplného. Pochopit proč, pochopit nejen kdo jsem, co jsem, proč jsem, ale co se to děje tam venku, kde má být chuť, když hledáme ideál a on tam prostě není. Doba je nelehká a účinných prostředků na štěstí je moc, ale my chceme trvalé štěstí, ne štěstí z nákupu,z jí­dla,z přátel rodiny práce apod,…všechny tyto pomíjivé věci,,stárneme zemřeme..

hledala jsem Pravdu,..smys­l..systém..od­povědi..a pomoc..prosím aby každý každá z Vás vyzkoušela sednout si a opakovat Hare Krishna Mahámantru.na oficiálních stránkách hnutí pro vědomí Krishny najdete filozofii,,něco málo o karmě a taky mahámantru..

kdo skutečně chce ukázat velkým prostředníčkem své mysli a všemu co je prostě na hovno tak at to vyzkouší…váš život se stane úspěšným.,,žádný doktor ani prášek ani cokoliv jiného nepomůže,,.musíte pochopit kde je kámen úrazu a to není genetika nebo špatná rodinná situace ani vám nepomůžou psychologické rady tzv..
svlékněte své masky a podívejte se kdo skutečně jste..

Bhagavad Gíta Taková jaká je..,,Vědecké poznání duše,…,a další knihy Vám osvětlí všechno a vy budete silné bytosti ovládající jak mysl tak vědět co je důležité a proč to zkoušet dál a neházet flintu do žita..

Držím Vám palce..Máme na to !!! nenechte se podvést..dnes slepý vede slepého a proto to nikam nevede..budte sami ti kdo si pomůžou.skrze filozofii v praxi.To co objevíte Vám změní život o 360 stupnů a budete v pohodě.

Běh na dlouhou trať s bulimií Petra.bulimie (17.06.13)

Vlastně ani moc netuším, proč to sem píšu, ale aspoň se vykecám a budu mít přípravu na terapeuta, ale to je asi tak celé. Hlavně asi budu skákat s textem jak koza na ledu, když si budu postupně uvědomovat ty věci, tak to když tak omluvte. Kdy to u mě začalo? Nevím, snažím se spíše fabulovat a kalkulovat. Pokud bych měla brát dětství, tak jsem byla váleček, jak víme děti dokáží být zlé, stejně tak i učitelky na základní škole, která doporučí volejbal ze tři předmětů, které si smí žák vybrat, protože by to bylo potřeba. Samozřejmě u mě v rodině je máma děsná dietářka a drží se jí to dodnes a taktéž z jejich úst zaznělo: nejez tolik budeš tlustá.

Nejsem si vědoma nějakého prvotního impulzu, ale je možné, že jsem se k tomu dohnala sama. Na konci učňáku a začátku prváku nástavby jsme se rozešli s přítelem, dlouholetý vztah a já do něj byla zamilovaná ještě dobu předtím a bohužel i dlouho potom, nejsem moc na vztahy na pár týdnu nebo měsíců, když do vztahů jdu tak zkrátka naplno a očekávám to samé od druhé strany. Takže mi dost trvalo než jsme se z toho dostala, vím že tenkrát jsem zvracela poprvé, ale i naposled, seděla jsem, brečela jsem a nervy zafungovaly tak, že že mě jídlo vylítlo, jen tak tak jsem doběhla na wc.

Osobně jsem zastáncem toho názoru, že žaludek je nás druhý mozek, vlastně je to hodně centrum přes pocity a já nevím z jakých důvodů tohle hodně prožívám. Nějak moc jsem pak té škole nedávala, protože mě přestalo všechno bavit, takže mě nepřekvapilo, že mám dělat reparát z účetnictví, protože to bylo nad moje síly v té době. Ale nechtěla jsme si kazit prázdniny a rozhodla se, že nastoupím znova. Prázdniny stejně byly takové o ničem, byla jsem celé dny zavřená v Globuse a doplňovala zboží, zas je fakt, že jsem aspoň vypnula i když jsem to měla mizerně zaplacené a byla jsem ochotna dělat i 13tky. Už v té době jsem nějak pozorovala, že jsem schopna nejíst, protože jsme si na to za celou dobu nevzdechla. Popravdě jsem na sebe poměrně hrdá, že se v uvozovkách nezdržují jídlem a zvládnu den bez jídla. občas jsem si za odměnu místo abych šla ven koupila jídla a nafutrovala jsem to do sebe a pak to šlo ven, ale říkala jsem si, že je to v pohodě, párkrát to nevadí. v té době jsem trávila dost času sama doma, naší byli myslím na chatě.

Další prvák jsem se snažila mít co nejlepší výsledky, byla by ostuda opakovat a nic neumět přece. Takže to jsem měla radost z výsledků ve škole a navíc z toho jak jde váha dolů. I když jsem pak často v noci usínala se slzama a přemlouvala se, že zítra to bude jinak a že jitra se najím a ne přejím a nebudu zvracet. Vlastně to ve finále dopadlo tak, že jsme buď nejedla a nebo zvracela.

Další rok už mě to pohltilo, jediné co mě zajímalo, co snít, co nesnít, kdy půst, jak nejlíp zvracet, projímadla a stránky na tohle téma. Pohltilo mě to natolik, že jsem napsala ve škole slohovou maturitní práci a odešla jsem, byla jsem pohlcena tím vším, že škola šla stranou, nevěřila jsem si, že bych to vytáhla, zahodila jsem zas rok studií. Jediné co mě hrálo, že mám vysněnou postavu a pocit, že když je člověk hubený, lidé ho mají rádi, připadala jsem si skvěle, najednou mě nic netížilo, nevím čím to je ale lidé doopravdy na lidé s nadváhou koukají jako na líné tvory, hloupé atd.

Pak už ani nevím co bylo nebo nebylo, vím jen že si toho naší všimli. Tenkrát mě natlačili do toho, že s tím něco udělám, pro klid jsem tam šla, ale nebyla to psychiatrie přes PPP, takže sice fajn pokec, ale nikam to nevedlo pak mě poslala k nějaké, co byla na tohle odbornice, ale ta mi byla tak příjemná, že jsme tam byla jednou, možná ani ne 30 minut a to bylo vše, víckrát jsme tam nešla, protože mi byla hrozně nesympatická.

Doma jsem jedla a nabírala na váze, vyzrála jsem se na 75kg, teď jsem zase trpěla přejídáním, zvracet jsem zvládla jen někdy, byla jsem dost hlídána (styděla jsem se za sebe) takže když člověk ztloustne - pro naše to znamenalo, že jsme zdravá. Já s tátou (nevlastní) hodně bojovala, on je jiná generace než já, takže se na něčem domluvit či shodnout byl oříšek. Taky mě dost dával najevo, co jsme zač a podobně, že nedodělám ani školu a jiné věci.

Ta první psycholožka chtěla, aby se tam máma zastavila, když jsme to řekla doma, tak táta hned vyrukoval s tím „no jsme ti to říkal ve finále to celé hodí na Tebe“. Prostě ji posílal proti mě a máma snad ani tu manipulaci neviděla. Táta ten od začátku viděl řešení - jednoznačně nejlépe rozbít hubu ona by si to rozmyslela a jiná dementní řešení. Samosebou máma nikde nebyla.

No v téhle vyžrané fáze jsem nevycházela z domu, byla jsem schopna dojít maximálně do školy a to nejlépe nějakou cestou, kde vůbec nikdo nechodí, jinak jsem klopila zrak dolů a podobně, tohle mám v podstatě asi odjakživa, že se stydím projít kolem hloučku lidí je nadlidský úkon. Zavřela jsem se do pokoje, bylo tam spíš šero a jediné světlo bylo od monitoru pc.

Pak jsem se v tom dalších x let plácala a teď jsem v bodě, kdy se dokážu najíst a nejít zvracet hned, dokážu x hodin odolávat, ale většinou pak stejně jdu a pro větší uklidnění si vezmu nějaká projímadla. Někdy zvracím i víckrát za den. Někdy nejdu vůbec zvracet a usínám brutálně nafouklá a samozřejmě kompenzování hladovkou takže všechno co lze prostě asi nějak kombinuji.

Už asi před dvěma měsíci jsem se vyburcovala a řekla to ex-příteli, leč čekala jsem nějakou podporu, prostě něco, dočkala jsme se toho, že jsme to ani neprobrali a ve finále že on mi s tím nepomůže, že musím sama, ať od něj nic nečekám. Takže veškeré odhodlání bylo pryč a ještě jsme se cítila jako trotl.

Snažila jsem se s ním o tom nějak mluvit včera a dokonce mi řekl, že už to věděl dávno, nechápu, proč něco neřekl, mohli by jsme to řešit už dávno já bych se nemusela odhodlávat a ve finále ztrapňovat. Když jsme mu vysvětlovala, proč jsme mu to říkala a že jsem čekala podporu, otočil to na mě tak, že mě neponižoval, že neříkal, že bych zralá nebo tak něco. Neponižoval tímto způsobem, ale taky jsem nikdy neslyšela že se mu líbím nebo něco, abych měla aspoň kousek sebevědomí, prostě to má řada každá ženská. Ale furt mi v hlavě běhá, jak mi psal o jedné ze svých byvalek, když jsme spolu nebyli, jak miloval každý milimetr jejího těla, jak se pak s něčím takovým mužů srovnávat vůbec. Neuvědomuje si, že mě ponižuje už jen to, pokud kouká na jiné nahé holky a ví o tom, jak děsně moc mě to vadí a nesnáším to, asi to bere jako přirozenou mužskou věc, ale jiným lidem to může ublížit.

Ve finále mě zazdil tím, že jeho bejvalka měla to samé a jak se z toho skvěle dostala, že mu doktorka řekla, ať ji nekontroluje a s ničím nepomáhá. Jak může srovnávat dvě individuální osoby, nechápu. Já kdybych na to měla sama jako ta slečna, tak si neřeknu o pomoc, tím bych to asi zakončila. Čeká mě cesta domů a volání nějakému psychoterapeutovi. Tak všem holkám držím palce, važte si svého zdraví a života, já už vyhodila oknem 7 let a to je víc než dost. Doufám, že se k 8 nedohrabu

Dlouhodobá bulimie Elvíra03 (12.12.12)

Už téměř dva roky se peru s bulimií. Abych byla přesná jako problém jsem svoje chování začala vidět až přibližně před rokem. Do té doby mi vše vyhovovalo. Impuls, proč začít přejídání a zvracení řešit bylo to, světe div se, že jsem začala přibírat. A až následně jsem si začala uvědomovat další negativa s tím spjatá - tj. ztráta sebekontroly, nateklý krk, podkožní krevní skvrny (petechie) na obličeji, fakt, že neustále myslím na jídlo, to že jsem myšlením na jídlo, počítáním kalorií a přípravami jídelníčků strávila poslední dva roky a svůj život odložila na neurčito k ledu.

Můj život se za poslední léta smrsknul pouze na jídlo. Nic jiného mě nezajímá. Jak to se mnou začalo? Klasická stresová situace - rozchod. Hodně zlý a ukončující dlouhý vztah. To zřejmě spustilo skutečné deprese se kterými přišlo ruku v ruce nechutenství. V té době jsem se do jídla vysloveně musela nutit. Odměřovala jsem si, v kolik hodin se půjdu najíst, protože potřeba nebyla veškerá žádná. Stejně tak kolem sladkostí a jiných dobrot jsem chodila naprosto apaticky. Nebylo v tom žádné odpírání pouze čirá nechuť. Po nějaké době jsem toho stavu začala využívat a začala se stravovat zdravěji a postupně z jídelníčku začala vylučovat nedietní jídla s cílem díky nastalému nechutenství něco zhubnout.

Těšilo mě, jak váha postupně klesala. Nejvíce jsem si užívala nakupování nového oblečení. Kupovala si odvážnější a extravagantnější kousky, takové, které bych si předtím neodvážila ani obléknout natož nosit. Celkově moje váha spadla z 90kg na 65kg. Podotýkám, že jsem hodně vysoká, takže zmíněných 65kg byla docela podváha, byť sama to tak samozřejmě nepociťuji a udělala bych cokoli, kdybych se na tuto váhu zas mohla vrátit. Někde v té době se jazýček vah začal pod anorexie vychylovat k bulimii. Nevím, zda to bylo tím, že jsem si deprese začala odborně léčit a tím zmizelo nechutenství či něco jiného, každopádně pomalu a pokoutně jsem si občas dopřála nějaké vybočení z jídelního plánu. A každé ujetí nohou jsem šla vyzvracet.

Začínala jsem s jednou sušenkou, za kterou jsem měla výčitky svědomí. Uklidňovala jsem se, že jedním zvracením se nic špatného nestane. Od začátku jsem totiž měla v hlavě fakt, jak je bulimie nebezpečná. Bohužel to pro mě byla jen prázdná papírová informace, kterou mě pro život vybavily ve škole. Takže po jedno zvracení neuškodí následovalo občasné zvracení neuškodí. Jo a v té chvíli už jsem se vezla, byť jsem to v tu chvíli ani netušila. Čím víc jsem do nemoci zabředávala, tím víc jsem o ní na internetu četla a zjistila docela zajímavou věc, tj. že bulimie primárně nespočívá jen ve zvracení, ale spíš ve ztrátě sebekontroly a všelijakých kompenzacích ve formě jídla.

Teď mám akutní fázi, kdy se přejídání věnuji dvakrát denně (někdy dokonce plánovaně), byť se strašně moc snažím s tím bojovat. Nejhorší na tom je, že ze zdravotních důvodů nejsem schopná zvracet. Takže přibírání na váze je daleko rychlejší a silnější. Strašně bych se toho chtěla zbavit. Teď hned. Ale vím, že pokud i dosáhnu nějakého úspěchu, půjde o hodně dlouhodobou záležitost. Stejně tak vím, že se nikdy nevyléčím zcela. Vždycky tu něco zůstane, něco, co se vynoří při každém jídle. Počítání kalorií, výčitky, obavy z opětovného propadnutí démonu bulimie, stejně tak jako sladké neřestné pobídky k přejedení ospravedlněné kompenzací za skutečnou či domnělou újmu či bolest. A nebo také sladké pobídky na všechno se vykašlat, nemyslet na budoucnost a prostě tomu podlehnout.

Za necelé tři týdny mám domluvenou schůzku u doktora specializujícího se na poruchy příjmu potravy. Vkládám do toho hodně naděje, protože jinak nevím co bude. Pokud byste někdo měl chuť, vyměnit si osobní zkušenosti, budu moc ráda, když se ozvete, protože sdílet tuto zkušenost s neznalými je, když ne přímo nemožné, tak zajisté neefektivní až bezvýsledné. Děkuji a držím palce všem odvážným.

Utajená bulimie vann (08.12.12)

Je mi skoro 16 let, vždycky jsem toužila po krásném hubeném tělíčku, nejsem tlustá, ale připadám si tak. Na svůj věk mám 65 kg a 165cm. Bohužel mám hodně silná lýtka a všechny ty články jak jsem si četla o bulimii, jak mi ochabnou totálně všechny svaly atd, tak jsem neváhala. Už od malička jsem byla hodně velká hysterka, když jsem byla nemocná a zvracela jsem, ale teď mi opravdu nedělalo problém si vrazit prsty daleko do krku, zvracela jsem každé jídlo, co jsem mohla, denně jsem se přežírala a zvracela potají. Rodiče o tom nic nevěděli. Až šla má váha velice rapidně dolů, tak jim začínalo něco nehrát na tom, že jsem tak zhubla. Za pouhé 2 měsíce jsem zhubla 10,5kg a to zvracím.

Byla jsem vysílená, neměla jsem náladu na nic, každý den jsem se minimálně 10× vážila, jestli jsem náhodou nepřibrala nějaký ten gram. Můžu vám říct, že jsem zvracela půl roku a nedopadlo to vůbec, ale vůbec dobře, nechodila jsem absolutně na záchod, jak na velkou tak na malou, byla jsem dehydratovaná, ztráta menstruace, lámaly se mi nehty, vypadávaly mi neskutečně vlasy, žloutly mi zuby, bolel mě celý jícen, normální člověk má tlak 120 na 80 a já jsem měla 84 na 48. Bylo mi neskutečně zle, nemohla jsem pohnout ani prstem, nakonec jsem dopadla v nemocnici na kapačkách.

Ale hlavní bylo, že jsem měla dole přes 10kg a byla jsem spokojená až vychrtlá pomalu. Lezla mi pánev, žebra, prsa se mi zmenšila o 2 čísla. Oblečení jsem si kupovala o 3 čísla menší. Pomalu v dětském jsem nakupovala. Zmenšila se mi noha a všechno prostě.

Z bulimie ke zdraví a opět zpět k bulimii Sarsur20 (28.11.12)

Je mi 18 let a s váhou jsem měla vždycky problém - od malička jsem byla obézní, v 7.třídě na ZŠ jsem dosáhla své maximální váhy 105kg. Nejprve mi to vůbec nevadilo, uměla jsem s tím žít, i když všechny narážky na moje tělo mě hrozně ranily. Pak se ale všechno začalo měnit, nelíbila jsem se sobě, říkala jsem si - jak může proboha taková holka vůbec chodit mezi lidi, všichni museli být mnou zhnusení. Začala jsem tedy méně jíst, vyhýbala jsem se tučným stravám a začala jsem běhat a cvičit. A začala jsem hubnout, dosáhla jsem za 3 roky 86kg a už jsem se pak nemohla dostat níž, byly Vánoce - a to byla katastrofa, chodila jsem na váhu 3× denně a já se neustále ze zoufalosti cpala cukrovím a pak to chodila vyzvracet - tím jsem začala s bulimií.

Pak už to tak šlo dál, s váhou jsem se dostala na 83kg (po Vánocích až) a zvracela jsem skoro po každém jídle a držela hladovky, ale byla jsem úplně neschopná - nemohla jsem se normálně učit, normálně fungovat - opakovala jsem kvůli tomu ročník. Bylo mi 17 let když jsem si někde přečetla reklamu na lázně pro obézní děti a tak mě napadlo využít toho, že ještě nejsem plnoletá a zkusit takovou léčebnu - rodiče souhlasili - vše hradila pojišťovna. V lázních jsem zhubla skoro 8kg za 6 týdnů- zbavila jsem se bulimie, byla jsem fit, vycvičená, měla jsem přehled o správné životosprávě a po lázních jsem doma zhubla dalších 10kg- což je má aktuální váha- vážím 69kg, má ideální váha má nejvyšší hranici 61kg (měřím 160cm).

Bohužel se školou nemám moc pohybu a začínám ztrácet vůli, jsem zoufalá - nezhubla jsem ani kilo už 4měsíce, blíží se Vánoce, a já nevím co mám dělat, mám pořád na něco chuť a když si to dám, tak se cítím provinile a musím to běžet vyzvracet, dnes jsem skončila tím, že jsem se 3× přejedla a pak to vyzvracela - mám z toho oteklé oči, bolí mě hlava, třesou se mi ruce, bolí mně břicho, je mi do pláče a strašně se stydím a nesnáším. Tenhle týden je to už potřetí, co jsem měla takový přejídací záchvat.

Nevím co mám dělat, také se strašně bojím Vánoc - cukroví a všech těch sladkostí. Už teď začínám přibírat na váze, téměř nesportuji a jsem ve slepé uličce. Nemůžu se s tím nikomu svěřit - bojím se to říct rodině, sestra by to nepochopila a přátele by si o mně mohli myslet bůhví co. Upadám kvůli tomu do strašných depresí, pořád nad tím přemýšlím. Já vím, asi si myslíte: no jo, zase nějaká puberťačka co si myslí, že být hubená a krásná je vším - to si nemyslím, i když si to přeji, moc dobře vím, že jsou tu mnohem důležitější hodnoty, na kt. záleží. Ale já nechci být už ta holka s nadváhou. Já chci být normální. Zhubla jsem dohromady už 36kg a mám úplně hrůzu, že to vše opět přiberu.

Tři roky s bulimií randulka (31.08.12)

Dobrý den,

jmenuji se Denisa a trpím bulímií, řekla bych, že ve velmi pokročilém stádiu. Začalo to před třemi lety, kdy mě můj přítel začal upozorňovat na mé špíčky na bříšku a začal si dělat srandu, že jsem nějak přibrala. Přestala jsem jíst. Jedla jsem jedno jablko za den a když jsem něco strčila do pusy, hodila jsem to do kýble na zbytky pro zvířata (bydleli jsme na vesnici a měli pár zvířátek). Během měsíce jsem zhubla 8kg a pak ještě 4kila, což jsem se dostala na dnešní váhu, kdy měřím 176cm a vážím 51,2kg. Jenže tělo už nechtělo jen jablka, chtělo víc a chutě přibývaly, tak jsem zkusila zvracet.

Strkala jsem si prst do krku a fungovalo to. Byla jsem spokojená, že nepřibírám a jím to, co mi chutná. Jenže teď po dvou letech denního zvracení si uvědomuji, že je asi něco špatně. S přítelem jsme se dávno rozešli, ale mě ta moje postava vyhovuje, jenže jsem ve fázi, kdy utratím za jídlo strašně moc, přejídám se, vyvařuji si a zvracím třeba desetkrát denně. Je to hnus, nenávidím se, ale nedokážu s tím nic udělat. Sama na to nemám a z mého okolí to ví jen má nej kámoška a ta je na mě moc hodná.

Už mám toho dost. Nemám měsíčky, kazí se mi zuby a nejhorší je, že bydlím sama. Přítele sice mám, ale různě se vymlouvám. Proč? Kvůli jídlu, abych se mohla v klidu domova nacpat a pak to hned vyzvracet. Nehledě na to, že propadám alkoholu. Lidičky a to je mi 33let.

Utajená bulimie petulka13 (02.05.12)

Dobrý den,

v rodině přítele je neteř, je jí 19let, má nyní 153 a 43kg a pořád říká jak je tlustá. V létě na dovolené mi začalo být podezřelé, že se na každé večeři přejídala a než jsme my ostatní dojedli, tak musela jít na záchod, nepočkala ani na nás než dojíme, abychom šli na pokoj a chodila rychle na záchod v restauraci. Tvrdila, že musí na velkou, a tak to šlo celý týden.

Jelikož už jednu zkušenost s bulimií mám, jelikož jsem se už jednou v mé rodině s ní setkala, tak jsem měla podezření na bulimii. Řekla jsem to jenom přítelovi a víc jsme to neřešili, ale minulý týden jsme byli s tou neteří opět a řekla, že od Vánoc do dubna zhubla 5kg a to nesportuje. Začalo mi to být podezřelé a myslím si, že má bulimii. Sama jsem se jí na rovinu optala, tvrdí, že hodně jí a že bulimii
nemá a že mluvím nesmysly.

Svěřila jsem se s tím i babičce dívky, jelikož mě to trápí, jestli mé podezření je správné, vím, co bulimie umí napáchat za zlo. Její babička mi řekla, že ta neteř u nich zase vůbec nejí.

Bulimie a problémy s váhou Barbarella23 (10.02.12)

Dobrý den,

od puberty mám problémy s váhou, doma místo toho, aby vařili zdravě, nebo dietněji, mi od útlého věku nadávají, že jsem váleček, sumo, že bych měla zhubnout a tak podobně, i když mezi vrstevníky jsme nikdy takové problémy neměla. A moje nadváha není a nebyla zase tak extrémní, po marných snahách zhubnout jsem postupně propadla bulimii. Zhubla jsem takhle hodně, v té době jsme se vždy cítila báječně, po tom, co jsem se dostala na ideální váhu, jsem začala opět normálně jíst. A takto pořád dokola. Už nechci takhle žít, jsme z toho velmi nešťastná. Při mých 176cm vážím nyní nejvíc, co jsem kdy vážila a to kolem 84kg. Snažím se nyní dodržovat zdravou životosprávu, přestala jsem před více než rokem také kouřit, omezuji alkohol, ale nedokážu takhle zhubnou (je mi 23 let a rovněž dost sportuji). Takže to poslední dobou po marné snaze zhubnout normálně, opět směřuje k bulimii.

Když jsem ve stresu (většinou když se doma učím na zkoušky), neovládnu se a jím sladké nebo mi to nedá a dám si společně s rodinou kalorické jídlo. Většinou to potom vede opět k tendenci jít jídlo vyzvracet. Už nevím, co mám dělat, kde hledat pomoc, rodině jsem se před rokem snažila o svých problémech říct, ale nebrali mě vážně. Moje matka mi dokonce říkala, že by byla ráda, abych měla anorexii a byla štíhlá, mám takový pocit, že ona sama s tím měla dříve problémy, protože zhruba v mém věku byla opravdu extrémně hubená. Takže tudy cesta nevede. Finanční zdroje na placení drahých konzultantů jako student bohužel také nemám.

Nevíte si rady? Zeptejte se v diskusi nebo položte otázku do poradny lékařů.