Fóbie a úzkostné poruchy

Přidat zkušenost

Fóbie a úzkostné poruchy léčí Psychiatrie a patří mezi Psychiatrická onemocnění

DISKUSE, Popis, Příčiny, Příznaky, Léčba, Jak si mohu pomoci sám, Komplikace

Příznaky Fóbií a úzkostných poruch

Popis fóbií a úzkostných poruch  

Úzkostné poruchy patří mezi tzv. neurotické poruchy, které se projevují patologickým vyjádřením pocitu úzkosti a strachu. Řadíme k nim nejrůznější formy fóbií a dále potom jiné úzkostné poruchy, mezi které řadíme například panickou poruchu, generalizovanou úzkostnou poruchu a smíšenou úzkostně-depresivní poruchu.

Úzkostné poruchy patří mezi nejčastější duševní poruchy a ve vyspělých zemích postihují až ¼ populace. S jistou nadsázkou lze říci, že úzkost se stala symbolem 21. století.

Úzkostné poruchy jsou děleny na fóbické úzkostné poruchy, mezi které řadíme například agorafóbii (strach z otevřených prostranství), sociální fóbii a jiné izolované fóbie; a na úzkostné poruchy, kam patří panická porucha, generalizovaná úzkostná porucha a smíšená úzkostně-depresivní porucha.

Pocit úzkosti nebo strachu v mírné formě prožívá každý z nás. Úzkost definujeme jako nepříjemný emoční stav bez jasně definované příčiny. Strach naproti tomu popisujeme jako emoční a fyziologickou odpověď na očekávané nebezpečí a trvá pouze po dobu působení tohoto nebezpečí. Za normáních okolností mají tyto dva stavy svůj nezastupitelný ochranný a informační význam. Ochraňují a upozorňují jedince na hrozící nebezpečí. Mohou však nabývat takové intenzity, že již hovoříme o úzkostných poruchách, které jsou řazeny mezi psychiarická onemocnění. Jelikož jde o neurotické poruchy, není u postižených narušeno vnímání reality (na rozdíl od psychotických poruch, mezi které řadíme například schizofrenii) a pacient si tedy velice dobře uvědomuje nesmyslnost a vystupňovanost svých pocitů. Přesto však nedokáže těnto pocitům čelit a ovládat je. Často tedy dochází k ovlivnění každodenního života postiženého jedince a to se poté odraží v jeho mezilidských, pracovních a partnerských vztazích.

U pacientů trpících touto poruchou jsou popisovány doprovodné příznaky jak psychické ( pocit neklidu, nejrůznější pocity strachu – jako například ze smrti, ze ztráty kontroly, ze zešílení) tak i příznaky fyzické (zrychlený tep, bušení srdce, pocení, obtížné dýchání, bolesti, pocit nevolnosti až zvracení). Tyto příznaky vždy doprovází určitou konkrétní situaci, které se pacient začne časem vyhýbat a už při pomyšlení na tuto situaci se u něj objeví pocity úzkosti a strachu.

Příčiny fóbií a úzkostných poruch  

Donedávna se předpokládalo, že za vznikem úzkostných poruch stojí převážně psychologické příčiny. Existuje několik teorií, které tento vznik popisují. Patří mezi ně teorie dynamická, která největší důležitost připisuje událostem z raného dětství či období dospívání.

Další teorií je tzv. kognitivně-behaviorální, která zdůrazňuje význam potřeby pevné vazby s blízkou osobou při zátežových situacích. Příkladem může být třeba úzkostná porucha v dospělosti, která má jisté podklady na pocitech úzkosti zažívaných v dětství, kdy při zátežových situacích (například nástup do školy) nebyl přítomen ani jeden z rodičů. Podle existancionální teorie si jedinec uvědomuje svoji smrtelnost a podstatu své existence a logickou reakcí na toto uvědomění je pocit strachu a úzkosti.

V poslední době je však poukazováno i na řadu somatických faktorů, které se podílejí na vzniku úzkostných poruch. Jedním z těchto faktorů je bezesporu dědičnost, kdy postižení příbuzných zvyšuje riziko onemocnění. A dále je prokazován zvýšený výskyt úzkostné poruchy u jedinců s odlišným cévním zásobením některých oblastí mozku.

Celkově lze tedy říci, že na vzniku úzkostné poruchy se podílejí jak faktory biologické, tak i psychosociální. Význam jednotlivých faktorů pak určuje závažnost a druh úzkostné poruchy.

Příznaky fóbií a úzkostných poruch  

Jelikož diagnóza úzkostných poruch a fóbií v sobě zahruje několik podjednotek, je nemožné posat jednotné příznaky a projevy tohoto onemocnění.

Věnujme se však alespoň těm nejčastěji zastoupeným případům. Těmi jsou například agorafobie, což je tzv. strach z velkých prostor (význam je odvozen z řeckého původu a znamená doslova strach z tržiště). Nejčastějším projevem je strach být v davu, na veřejných místech a nebo úzkostný pocit z opuštění domova. Typickým problémem pro pacienty s touto poruchou je například užívání hromadných dopravních prostředků, pobyt v obchodních domech, restauracích a jiných společenských zařízeních. V nejtěžších případech je pak postižený uvázán na domácí prostředí a do společnosti je schopen se odebrat pouze v doprovodu blízké osoby.

Další diagnostickou jednotkou spadající mezi úzkostné poruchy patří sociální fóbie. Lidé postiženi tímto typem úzkostné poruchy mají strach z kontaktu s jinými lidmi. Je pro ně tedy problémem například představování, telefonování, přijímání návštěv či mluený projev na veřejnosti. Tyto situace u postiženého vyvolávají již zmiňované psychické i fyzické doprovodné příznaky. Nutné je však tuto formu úzkostné poruchy odlišit od extrémní stydlivosti, která nevyžaduje psychiatrickou­ léčbu.

Mezi úzkostné poruchy patří i tzv. panická porucha, jejímž hlavním rysem jsou opakované záchavaty masivní úzkosti (paniky). Tyto záchvaty nejsou předcházeny žádnou konkrétní situací, ale vznikají náhle. Témeř vždy jsou doprovázeny pocity dušnosti, bolestí na hrudi a závratěmi. Taktéž je častý strach ze smrti či ze zešílení. Všechny tyto projevy mohou vést k mylné diagnóze akutního infarktu myokardu. Na EKG však nejsou patrny žádné změny a pacient je tedy lékařem uklidněn a poslán domů. Pokud se však tyto situace opakují, mělo by být pomyšleno na diagnózu úzkostné poruchy.

V neposlední řadě je mezi úzkostné poruchy řazena i smíšená úzkostně-depresivní porucha. Která bývá také často nazývána jako všeobecný neurotický syndrom. Tato nemoc v sobě zahrnuje chronický pocit úzkosti, občasné záchvaty paniky a dlouhotrvající depresivní obtíže. Pro terapii této poruchy platí stejná pravidla jako pro ostatní úzkostné poruchy.

V následující tabulce jsou vyjmenovány nejčastější názvy specifických fóbií:

Specifická fóbie Strach z…
Akrofobie výšek
Aichmofobie ostrých předmětů
Ailurofobie koček
Androfobie mužů
Aquafobie vody
Bakteriofobie bakterií
Kynofobie psů
Gynofobie žen
Klaustrofobie uzavřených prostorů
Logofobie slov
Ofidofobie hadů
Fotofobie světla
Pyrofobie ohně
Troskaidefobie čísla 13
Xenofobie cizinců

Léčba fóbií a úzkostných poruch  

Tak jako u všech psychiatrických onemocnění, nabízí moderní medicína u úzkostných poruch farmakologickou i psychologickou léčbu. Nejefektivnějším způsobem léčby je obě tyto možnosti zkombinovat.

Farmakologická léčba nabízí v dnešní době několik preparátů řadící se mezi dvě základní skupiny léčiv. První z nich jsou látky ze skupiny anxiolytik, což jsou tzv. „léky na úzkost“. Tyto léky mají být podávány denně, avšak krátkodobě (maximálně několik týdnů). Je zde totiž velká pravděpodobnost vzniku návyku. Z řady těchto preparátů jmenujme alespoň alprazolam a klonazepam.

Druhou skupinou jsou antidepresíva, která mají taktéž velice příznivý účinek v boji proti úzkostným stavům. Nevzniká u nich závislost a jsou tedy mnohem „bezpečnějším“ lékem. Jejich účinek však nastupuje až po několika týdnech, a proto je tedy léčebá strategie volena takto: anxiolytika jsou předepisovány v prvních týdnech léčby, a to na překonání pocitu úzkosti. V dlouhodobější terapii jsou však využívána antidepresiva.

Farmakologická léčba by však měla být doprovázena i psychologickou terapií a tou je v případě úzkostných poruch tzv. kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Tento postup pomáhá pacientovi zorientovat se v daném problému. Dává náhled, které situace pocity úzkosti zpouští, zmírňují či zhoršují. Naučí pacienta s těmito situacemi pracovat, efektivně řešit a pracovat na tom, aby nepříjemné pocity odezněly. Tato terapie je velice logická, systematická a pro pacienta lehce pochopitelná. Jediným problémem v dnešní době však stále zůstává nedostatek kvalifikovaných specialistů pracujících s touto metodou.

Jak si mohu pomoci sám  

Jelikož jde o psychiatrické onemocnění, které se může vyvíjet a zhoršovat, je velice důležité vyhledat lékaře psychiatra již při prvním pocitu, že „něco není vpořádku“. Léčba této nemoci je totiž velice úspěšná a pro organismus nezatěžují, pokud je zahájena včas.

Komplikace fóbií a úzkostných poruch  

Komplikace úzkostných poruch jsou představovány především ztíženou socializací postižených a nebezpečím vzniku depresivního syndromu.

Diskuse  

Další názvy: Panický strach, Panická úzkost

Nevíte si rady? Zeptejte se v diskusi nebo položte otázku do poradny lékařů.

Zkušenosti uživatelů s Fóbiemi a úzkostnými poruchami

Máte zkušenost s Fóbiemi a úzkostnými poruchami?

Bojuju už léta nick79 (01.07.14)

Mé problémy začaly někdy okolo 20. roku mého života, po jednom z mnoha pubertálních večírků. Ochromil mě náhlý pocit strachu ze smrti a srdce jelo jako o závod. Za pár minut vše přešlo, ale šíleně mě to vyděsilo. Vzpomínala jsem pak dlouhou dobu, jestli jsem tyhle pocity někdy zažila a měla jsem zdání, že nějaké takové pocity si pamatuju i z dětství, ale samozřejmě ne v takové míře, jen jsem si je vybavovala, když jsem měla strach o rodiče nebo babičku a strach z toho, že by se jim mohlo něco stát a já zůstala sama. Nebyly to pocity stejné, ale když přešel největší nával úzkosti, byly si něčím podobné.

Od té doby jsem měla pokoj, občas se u mě objevil jen takový pocit zvláštního neskutečna, nic víc až do roku 1997, kdy jsem porodila svou dceru. Jejím narozením se ve mě vyšponoval strach o ni a zodpovědnost. Rodila jsem s váhou 90 kg a do skončení šestinedělí jsem vážila nějakých necelých 50 kg. Přitom jsem jedla celkem normálně, ale jakoby jsem měla v sobě nějakého červa, který ze mě vycucával energii. Měla jsem pocit, že musím svou dceru neustále hlídat, dávat na ni pozor, v noci jsem ji pořád hlídala, jestli dýchá, začala jsem chodit zamykat, abychom byly v bezpečí, kontrolovat plyn. Dnes už vím, že jsem si krásně nechala rozjet obsedantně kompulzivní poruchu. Na druhou stranu, jsem se na mateřské cítila hodně sama a pralo se ve mně, to že jsem musela příchodem dítěte opustit dosavadní svobodomyslný život mladé holky.

Moje problémy se začaly stupňovat, bývalo mi hodně zle, motala jsem se, pořád mi bylo mdlo. Dohnalo mě to začít chodit po doktorech. Strávila jsem pochodováním po interních ambulancích, odběrech krve, vyšetřeních EEG skoro celý rok, ale k překvapení všech všechny výsledky byly v pořádku. Nikoho z lékařů v té době nenapadlo poslat mě k psychiatrovi. Mé problémy se pořád zhoršovaly, sotva jsem stála na nohou, byla jsem příšerně unavená a vyčerpaná. Každý den se u mě projevovaly příznaky paniky minimálně 5× po hodině a pak znovu ještě vždy uprostřed noci. Tlak mi vylítával v průběhu záchvatu na nějakých 220/170 a tepy taky okolo 170. Zdá se to neuvěřitelné, ale bylo to tak. Samozřejmě tím jsem trpěla nejen nesnesitelným strachem, ale i obrovskými závratěmi, třesem, nevolností, tlakem za ušima, očima, vše mi trnulo a už ani nevím, co vše ještě. U jednoho takového záchvatu jsem to nevydržela a zavolala si rychlou. Teprve tahle paní doktorka mě odkázala skoro po roce na psychiatra. Mně samotné to vůbec nenapadlo, protože v té době nebyli tak obvyklí jako teď.

Začala jsem spolupracovat ambulantně s psychiatrem, dostala jsem Neurol a Fevarin. Bohužel ani po nějakém měsíci dvou nedošlo k úlevě a chtě nechtě jsem musela nechat svou téměř roční holčičku u rodičů a odjet na 8 týdnů do „blázince“.
Nedám dopustit na tohle zařízení, dokonale mi byl vysvětlený zdravotní stav, příčiny příznaků atd. Nastoupila jsem terapii a pomalu jsem se dávala dohromady. Je pravda, že jedna věc, na které ukazují, jak panický záchvat funguje, je ho vyvolat uměle. Tohle by měli dělat jen lidi, kteří někdy zažili panický záchvat v plné síle, protože je obrovský rozdíl v tom, že uměle vyvolaný záchvat je bez úzkosti, což se fakt nedá srovnat a nikoho to nepřesvědčí.

Po 8 týdnech a skleníkovém efektu jsem se vrátila domů. Fungovala jsem normálně, bohužel záchvaty chodily pořád. Dnes to bude 17 let od narození mé dcery, beru Asentru, několikrát jsem léky vyměnila, snažím se o autogenní tréningy, o relaxace. Myslím, že jsem spoustu věcí pochopila, jsem v klidu a žiju v pohodě. Stejně jsem se přes veškerou snahu panických záchvatů nezbavila a v nepravidelných intervalech jsou tu se mnou pořád. Zrovna včera mě jeden neskutečně překvapil, když jsem si jela pro jahody na dort pro mou dceru a hrůzou a závraťěmi jsem nemohla vylézt z auta. Ale neva i dnes je den a třeba to vyjde. :-)

Co mi pomohlo

Fevarin, pak Asentra, Neurol, terapie.

juvalka (10.06.14)

Dobrý den. Ráda bych přispěla svým příběhem. Panická ataka se u mě projevila poprvé ve 35 letech. Bylo to v období, kdy u mě došlo k zániku plodů a následně se u mě zjistilo onemocnění štítné žlázy (hypofunkce). První ataka přišla nečekaně v obchodě, postupně pomalu přibývaly další (v kině, škole atd.). Poprvé mě odvezla záchranka při hádce s manželem a úvahách o rozvodu. Následovalo ještě jedno odvezení, kdy jsem si již uvědomovala, že se musím léčit a nechala jsem se odvézt na psychiatrickou ambulanci. Tam jsem popsala své pocity a byla mi diagnistikována též panická porucha jako v nemocnici, kde jsem se domnívala, že mám infarkt. Ten však přístroj neprokázal.

Léčba

Léčím se s touto poruchou třetím rokem, užívám Sertralin, bezproblémově. Přesto však toužím po tom vyléčit se a nepotřebovat jej. Nepiji, nekouřím, snažím se sportovat a můj život se výrazně zklidnil, s manželem jsme manželskou krizi překonali a též děti mě dělají šťastnou každým dnem. Přesto se mi však nedaří Sertralin vysadit, být bych si to velmi přála a nemohu se s mířit s myšlenkou, že je to „navždy“. Všem, kteří se s touto poruchou setkají, bych ráda vzkázala, ať nemeškají a začnou se léčit, neodkládají návštěvu psychiatrie, byť je to jistě pro každého z nás nechtěně neplánovala návštěva. Moderní antideprersiva opravdu pomáhají. Držím palce všem!

Panická porucha v mladém věku Elusha3 (30.05.12)

První problémy se strachy a úzkostmi jsem začala mít někdy v 16. nebo 17. letech, když jsem měla problémy s přítelem a následně jsem byla hospitalizovaná v nemocnici pro dušnosti, motání hlavy, tlak na hrudi. Lékaři to přisuzovali mojí srdeční vadě, ale na EKG nic poznat nebylo. Po týdnu mě pustili domů. Od té doby se mi tyto stavy vracely častěji. Často jsem začala být vnitřně neklidná například ve frontě v nějakém obchodě, v divadle, v kině. Někdy se úzkost dostavila zničeho nic, třeba při četbě knihy, při venčení psa nebo při jakékoliv denní aktivitě.

Vyvrcholilo to na mém maturitním plese, kde jsem málem zkolabovala. Nejprve mi začalo být horko, poté se začala motat hlava, v šatech jsem si najednou připadala hrozně svázaná, špatně se mi dýchalo, třásly se mi ruce, srdce bušilo jako o závod. Rodina mě musela z plesu odvést kolem 22:00, takže jsem se svou třídou nezůstala ani na odšerpování. To mě donutilo začít si hledat lékařskou pomoc.

Léčba

Objednala jsem se k psychiatrovi, kterému jsem popsala svoje problémy. Udělal se mnou celkovou analýzu mého stavu, stavu rodiny, přátel a podobně, načež mi napsal Lexaurin 1,5mg na zklidnění a objednal mě k psycholožce na psychoterapie. Lexaurin jsem brala pravidelně každé ráno tabletu. Zpočátku zabíral, ale pak nějak přestal, což jsem si ale spojovala s účinky hormonální antikoncepce, která mi nedělala dobře a bylo mi po ní špatně. To také způsobovalo strach z každého píchnutí, každého loupnutí a podobně.
Psycholožka si mě objednala na individuální i skupinové terapie, na kterých jsem zatím nebyla, ale věřím že to pomůže.

Co mi pomohlo

Já osobně jsem přes přírodní léčbu, a tak jsem si objednala z internetového obchodu od čaj „Flegmatik“ a bylinné kapky „Baldriánské kapky“, které mohu vřele doporučit. Stojí pár korun a opravdu pomáhají. Stačí nakapat do vody 30 kapek a do čtrt hodinky je se strachem šmitec. Navíc nejsou návykové, protože jsou přírodní.

Nevíte si rady? Zeptejte se v diskusi nebo položte otázku do poradny lékařů.