Syndrom vyhoření

Přidat zkušenost

Syndrom vyhoření léčí Psychiatrie a patří mezi Psychiatrická onemocnění

DISKUSE, Popis, Rizikové faktory, Prevence, Příznaky, Léčba, Jak si mohu pomoci sám

Příznaky Syndromu vyhoření

Popis syndromu vyhoření  

Syndrom vyhoření není nemoc, ale spíše psychický stav objevující se často u lidí pracujících v profesích, které vyžadují každodenní mezilidskou komunikaci. Jde o duševní stav popisovaný jako naprosté vyčerpání, vyhasnutí. Dále jsou přítomny pocity naprosté beznaděje a bezmoci a celkově postiženému chybí radost ze života.

Syndrom vyhoření jako první popsal americký psychonalytik Herbert J. Freudenberger, a to v roce 1974. Je však zřejmé, že tento syndrom se zajisté vyskytoval už i dřívěji. Jde o celkové mentální a citové vyčerpání způsobené dlouhodobým stresem a postihuje nejčastěji lidi pracující v oborech jako je zdravotnictví, školství a sociální práce. Zkrátka obory, které vyžadují každodenní mezilidský kontakt. Syndrom vyhoření se liší od deprese a únavy tím, že z počátku postihuje pouze pracovní oblast (ostatní oblasti lidského života nejsou alespoň zpočátku zasaženy). Postupem času však může dojít právě k rozvoji deprese či chronické únavy. Hlavním varovným signálem syndromu vyhoření jsou pochybnosti týkající se smyslu vykonávané práce.

Syndrom vyhoření postihuje stejně často ženy jako muže a zdá se, že počet „vyhořelých“ jedinců rapidně narůstá. Jsou totiž kladeny stále větší a větší požadavky na pracovníky a taktéž s rozvojem technologií nastávají situace, kdy jeden člověk musí zastávat práci několika lidí. To pak vyvolává frustraci a stres a od nich již není daleko k syndromu vyhoření.

Jak se syndrom vyhoření vyvíjí

U syndromu vyhoření se jedná o dlouhodobý plynulý proces, při kterém lze popsat pět typických fází:

Fáze nadšení, kdy pracující zpočátku překypuje elánem a energií. Je ochoten pro svoji novou práci mnoho obětovat. V práci nachází uspokojení a naplnění, a proto tedy zapomíná na své koníčky a volnočasové aktivity.

Fáze stagnace, která je typická tím, že počáteční nadšení opadá a jedinec začíná zjišťovat, že ne vše je tak ideální, jak si původně myslel. V této fázi se také objevuje potřeba vykonávat voločasové aktivity.

Fáze frustrace nastává ve chvíli, kdy jedinec začne pochybovat nad smyslem své práce. Tyto pochybnosti jsou nejčastěji založeny na špatných zkušenostech s nespolupracujícím klientem nebo nadřízenými.

Fáze apatie přichází po delší době frustrace a je přirozeným východiskem z pocitu frustrace. Pracující již vykonává pouze nejnutnější povinnosti a svoje zaměstnání považuje za pouhý přísun peněz pro obživu.

Fáze vyhoření je posledním stádiem a u pracujícího jsou již viditelné příznaky syndromu vyhoření. Je to období emocionálního i tělesného vyčerpání.

Kdo je nejvíce ohrožen

Syndrom vyhoření může postihnout prakticky kohokoliv, kdo dlouhodobě vykonává nějakou činnost. Nemusí se jednat jen o lidi v pozici „zaměstnance“. Nejvíce náchylní k pocitu vyhoření jsou však lidé pracující v tzv. pomáhajících profesích – lidé pracující s lidmi, kteří potřebují pomoc. Zvýšené riziko je u pracovníků ve zdravotnictví, učitelů, sociálních pracovníků, psychologů a podobně. Dále jsou ohroženi pracovníci komunikačních provozů (telefonní operátoři, novináři, prodavači atd.) a taktéž jedinci vykonávající nemotivující práci, která neodpovídá jejich kvalifikaci.

Z osobnostního hlediska jsou ohroženi především lidé s velkými ideály a očekáváním, vrhající se do práce s velkým nadšením a odhodláním. Nevhodný je i přehnaný perfekcionismus, přecitlivělost a sklon k workoholismu.

Rizikové faktory syndromu vyhoření  

Je popsáno několik rizikových faktorů podílejících se na vzniku syndromu vyhoření. Obecně lze řící, že hlavním spouštěčem je stres a frustrace v práci.

Je však také možné příčiny vzniku rozdělit do tří základních oblastí:

Individuální faktory

Jsou to jisté odobnostní predispozice, mezi které patří například neschopnost požádat jiné o pomoc, sklony k workoholismu a vysoké nároky na sebe sama a celkově zvýšená náchylnost k prožívání stresových situací.

Pracovní faktory

Jde o určite predispozice konkrétního zaměstnání. Zvýšený výskyt burn out syndromu je pozorován v zaměstnáních, kde se jedná o každodenní rutinní vykonávání stejných procesů. Důležitý je taktéž přístup vedení, neboť nízká motivace či konflikty v určení pracovních rolích mohou také mnohem rychleji vést k syndromu vyhoření.

Organizační faktory

Nedostatky ze strany managmentu, kumulování a zvyšování nároků na pracovníky či práce bez dostatečného odpočinku hrají taktéž významnou roli při rozvoji syndromu vyhoření.

Prevence syndromu vyhoření  

Existuje několik zásad, které pomáhají při předcházení syndromu vyhoření. Jsou to zejména dobré mezilidské a přátelské vztahy. Neboť právě častý a kvalitní kontakt s přáteli může velmi často pomoci syndromu vyhoření zabránit. Dalším pozitivem může být zaměstnavatel, který si velice dobře uvědomuje nebezpečí syndromu vyhoření a pořádá pro své zaměstnance nejrůznější semináře a workshopy právě se zaměřením na tématiku burn out syndromu.

Důležitá je také schopnost kvalitního a častého odpočinku a umění „užívat si sám sebe“.

Příznaky syndromu vyhoření  

Syndrom vyhoření se projevuje v několika rovinách. Mezi psychické příznaky patří hlavně nechuť a lhostejnost k práci, ztráta nadšení a pracovního nasazení. Dále pak potíže se soustředěním a koncentrací. Vyvrcholením je pak agresivita a popudlivost vůči okolí. Důležitým příznakem je taktéž pocit nedoceněnosti odvedené práce. Dalšími přáznaky syndromu vyhoření jsou pak emocionální změny, jako například cynický přístup ke klientům, chladný vztah ke kolegům a emocionální problémy v osobním životě. Velmi nepříjemné jsou pak tělesné příznaky, které se vyznačují například poruchami spánku, ztrátou chuti k jídlu, zvýšenou náchylností k nemocem, svalovým napětím a dokonce i vzestupem krevního tlaku.

Léčba syndromu vyhoření  

Tak jako u jiných nemocí, i u syndromu vyhoření je velice důležité začít s léčbou co nejdříve. Nejjednoduší je bojovat s vyhořením už ve fázi stagnace. Bohužel jde však o plíživý proces, a proto si mnoho lidí ani neuvědomí, že se blíží nějaké nebezpečí. Pokud tedy problém dospěje až do konečné fáze vyhoření, je nejefektivnější svěřit se do péče psychologů či psychiatrů. Úspěchy jsou pozorovány u kognitivně-behaviorální terapie či logoterapie. Zvolený postup však závisí především na domluvě mezi terapeutem a postiženým jedincem. Terapie se pak zaobírá především otazkami zdravého životního stylu, posílení mezilidských vztahů a získání realističtějšího postoje k zaměstnání.

Důležitá je i pomoc ze strany zaměstnavatele, který může přistoupit k určitým opatřením, jako například snížení požadavků na pracujícího a vytvoření nesoutěživého prostředí na pracovišti. Dalšími kroky může být změna pracovní pozice či nové vymezení pracovních povinností.

Jak si mohu pomoci sám  

Důležitým prvkem v boji proti syndromu vyhoření je odpočinek, relaxace a pravidelný pohyb. Odpočinkem rozumíme činnost, která se naprosto liší od činností vykonávaných v práci.

Velkou roli taktéž hraje kontakt s přáteli, kterým se můžeme o svých potížích zmínit. Vždy se tedy snažme najít si alespoň chvíli na setkání s nimi.

V pracovním kolektivu se pak snažme o nastolení příjemného, nesoutěživého prostředí. Naučme se říkat NE a hlídejme si své vlastní hranice, za které bychom už neměli jít. Protože přetěžování je nejjednodušší cestou k pocitu stresu a frustrace.

V neposlední řadě je také možno provést několik drobných změn na pracovišti. Například zabezpečení dostatečného osvětlení, pohodlného sezení či přijatelná teplota v místnosti dokážou také v boji proti syndromu vyhoření značně pomoci.

Diskuse  

Další názvy: Syndrom vyhasnutí, Burn out syndrom

Nevíte si rady? Zeptejte se v diskusi nebo položte otázku do poradny lékařů.

Zkušenosti uživatelů s Syndromem vyhoření

Máte zkušenost s Syndromem vyhoření?

Únava a syndrom vyhoření Helping (27.09.15)

Poslední dny jsem strašně unavená, není to fyzická únava, ale psychické vyčerpání. V práci se na mě hrne spousta práce a i přes to, že jsem se snažila od ní ulevit a poprosila jsem o snížení pracovního návalu, tak se to shledalo s ignorací. Prostě se nic nestalo. Kdybych neměla hypotéku, tak bych se na všechno vykašlala, ale ten závazek mě drtí. Vymačkává mě jak citron, nic mě nebaví. Chodím cvičit, ale ani po cvičení se nedostavuje uspokojení… naopak.

Nevím co mám dělat, jsem zničená. S lidmi už se nebavím, pouze s rodinou, ale to jen v rámci „rodinného“ rozhovoru. U nás se o pocitech nemluví. Kamarádky už nemám. Většina je vdaná či zadaná a nechtějí se vídat s někým, kdo se neumí bavit. Chodím do práce, cvičit, domů. Včera jsem byla v kině.. .sama mezi asi 100 páry… Nemám sílu už na nic.

Léčba

Jsem objednaná na psychoterapii. Už jednou jsem chodila, ale nepozorovala jsem výsledky. Rozebírali jsme neustále mou vztah s matkou, který je komplikovaný… nebo spíš příliš jednoduchý, neboť žádný není. Svou matku beru jako ženu, která mi dala život a je autoritou. Nic víc.

Problém s pomocí ghet (21.03.15)

Pracuji ve zdravotnictví už 15 let. Celou dobu jako zdravotní sestra. Myslím, že můj syndrom vyhoření je již v pokročilé fázi. Řešení už nevidím, mám pocit, že se z toho zblázním. Nebaví mě nic, nechce se mi nic, ke všemu se musím překonávat. Nemyslím tím povinnosti, u těch se překonávám z posledních sil, až se mi chce zvracet, brečet, řvát, ale udělám to, abych neměla průšvih. Jen kvůli příteli, protože na sobě mi už nějak nezáleží. Činnosti, které by mě mohly nakopnout a bavit, dělat ani nechci, nemůžu, vím, že mi to radost neudělá. Prostě neudělá, nejde to, nepomáhá to. Nemám chuť jíst, ani nechci, špatně spím, budím se cca po hodině, před denní usínám cca ve 2-3 hodiny ráno. Problémy se soustředěním jsou průšvih, jelikož jsem se dala na studia v naději, že budu moct změnit pracovní zařazení a nemohu ani číst, dělá se mi zle. To mě ničí ještě víc, protože v tom vidím naději a teď si připadám, že mi IQ spadlo alespoň o 100 a je ze mě mentál. Kontakty s přáteli nevyhledávám, nejsem schopná s nimi normálně mluvit, dělá se mi zle, s nikým mluvit nechci. V práci jsem se setkala pouze s pokáráním, když jsem vedení informovala, že to daný den v práci prostě nezvládnu, dostala jsem pokárání a 2 záporná hodnocení. Přitom když přijde do práce někdo „společensky unaven“, napíše se mu dovolená a dál se to neřeší. Tím jsem jen chtěla říct, že k syndromu vyhoření pomůže šikana v práci, hlavně výsměchy kolegů,kteří si to užívají a ani se tím netají, provokují, rýpají, deptají, ponižují, shazují. A když jde člověk k praktikovi a on se během poslouchání problému pacienta celou dobu usmívá, člověk si připadá jako blbec a pak zjistím, že je to kamarádka mé kolegyně z práce. Zmínila jsem se o svém problému před lékaři na oddělení - žádná reakce…

Léčba

Vzhledek k výše zmíněnému pomoc už nevyhledávám, odmítám dál snášet ponížení. Myslím, že nejlepší řešení je zahrabat se a snažit se nevidět lidi. Pokusím se ještě chvíli nějak vydržet a budu doufat, že se něco změní - třeba uzavřou zařízení, ve kterém pracuji. Nemám sílu si hledat jinou práci, jsem zničená.

Doufám, že to nějak přejde. Když jde totiž sestra k lékaři, počítá se s tím, že všechno umí a ví a péče je prostě zanedbaná a ještě na člověka koukají jako na magora, co si všechno vymyslel.

Co mi pomohlo

Pomohlo jen trochu, že jsem nešla do práce, stále kolem sebe vidím ty zjevy z práce, nedokážu na ně přestat myslet. Nevadí mi pacienti, vadí mi kolegové, vadí mi podmínky ve zdravotnictví. Plánovala jsem, že odejdu do zahraničí, aby ta práce byla alespoň placená a já něco našetřila a mohla si pořídit vlastní bydlení a děti. Nejsem zlatokopka, přítel vydělává ještě míň než já, všude poslouchám kecy, ať si najdu někoho s penězi. Ale kvůli penězům ho nenechám. Nedokázala bych ještě k tomu všemu žít ve vztahu bez lásky založeném na financích. To bych si to mohla hodit rovnou.

Syndrom vyhoření JitkaKl (21.05.14)

Před šesti lety jsem začala pracovat v jednom úplně novém zahradnictví. Bylo mi 24, byla jsem plná síly a nadšení. Svůj čas jsem přizpůsobovala maximálně práci. Tzn. během jarní sezony jsem neměla vůbec žádné volno. Majitel odjel na několik let do zahraničí a vše nechal na mně. K dispozici jsem měla jednoho člověka na zkrácený úvazek a brigádníka na sezonu. Dělala jsem úplně vše - nákupy ve velkoobchodech brzy ráno, přes den prodej a papíry jsem dodělávala po večerech, často i v neděli. Říkala jsem si, že těch pár měsíců jarní sezony to vydržím a po zbytek roku, když už práce není tolik, si odpočinu. To jsem si ještě neuvědomovala, že i když pak bylo práce méně, tak k tomu, aby si člověk odpočinul, je potřeba volno úplně. To jsem si vzala až v zimě, ale už bylo pozdě - onemocněla jsem ulcerozní kolitidou, která měla mírný průběh a léky brzy zabraly. Bohužel jsem se nepoučila a jela dál stejným tempem. Podruhé už se nemoc ozvala drastičtěji, ale má lékařka to nediagnostikovala jako relaps, ale pouze jako dráždivý tračník. V domnění, že mi nic není, jsem stále chodila do práce, stolice tak 10-15× denně, doma jsem občas lezla po čtyřech a myslela si, že to jsou deprese.
Takto jsem přežívala několik měsíců a stav se stále zhoršoval, byla jsem totálně vyčerpaná. Nakonec jsem se shodou náhod dostala k jiné lékařce, která mě okamžitě nechala hospitalisovat na JIP, kde jsem strávila týden a pak ještě skoro dva týdny na standardním pokoji. Po návratu do práce jsem zmírnila tempo, začala jsem pracovat normálně. Nedostávalo se mi však pocitu naplnění, protože firma neprosperovala, neměla jsem téměř žádné kompetence k zařízení reklamy apod. Po čtyřech letech se vrátili majitelé a převzali vedení, což díky jejich pasivnímu přístupu nevedlo k žádnému zlepšení. Po pěti letech zahradnictví pronajali novému majiteli i se mnou. V té době jsem měla 4 kg podváhu.

Léčba

Začala jsem pracovat na tříčtvrteční úvazek a uvědomila si hodnotu volného času, ve kterém jsem se začala věnovat činnosti, která mě baví. To je základ. Bohužel ve spoustě věcí se ze zaměstnavatelem neshodneme, přestávám zvádat práci s lidma. Teprve po šesti letech si uvědumuji, že jsem už dávno vyhořelá. Nyní mám 1 kg podváhu, ale stále se mi nedaří přibrat na svou původní váhu.

Co mi pomohlo

Na kolitidu mi pomohlo výrazné snížení pracovního tempa a zařazení pravidelného odpočinku i během týdne. Už jsem téměř dva roky v remisi, i když zatím za pomoci imunosupresiv. Stav vyhoření jsem si bohužel uvědomila až nyní a za jediné možné východisko považuju výpověď a úplnou změnu oboru. Asi to udělám co nejdříve.

Mexim (07.08.13)

Na konci loňského roku jsem prodělal dvě střevní chřipky. První byla lépe snesitelná, ale druha která se obbjevila týden po té první mě prostě psychicky zničila. Zhubl jsem o 16 kg behem jednoho měsíce a můj život se od základu změnil.

Je mi 25 let a býval jsem veselý společenský kluk který je pro každou legraci. Niní je ze mě člověk který se bojí všeho okolo sebe, je uzavřený, vyklepaný a stále bez nálady. Úsměv se vynoří opravdu málokdy, nikam a nic se mu nechce.

Léčba

Začalo to uplně nevinně. Po práci jsem se jako každý den umyl, napil a šel na toaletu. Potom jsem si lehl a šel spát. Dlouho jsem se převaloval a nemohl usnout, polévalo mě horko a bylo mi nepříjemně, ale stále se nic nedělo, takový pocit zná každý když se převaluje a je mu horko, ale pak najednou se mi zamotala hlava, velice rychle a intenzivně se mi rozbušilo srdce, konce rukou i nohou najednou byli studene. Celý jsem se rozklepal jako když máte pořádnou zimnici. Musel jsem rychle na toaletu kde díky nervům jsem měl co dělat abych to stihl včas. Napil jsem se, ale nic. Zkusil jsem něco k jídlu, ale nic. Ten pocit prostě zůstal a nikde nemizel. Jel jsem tedy okamžitě na pohotovost do nemocnice jelikož jsem nevěděl o co jde a díky rychlému a silnemu tepu jsem měl strach co se děje. V nemocnici mi řekli že je vše ok a že mám zánět nosohltanu.

Jenže mě to nedalo a tak jsem si dal pár věci v hlavě dohromady. A šel jsem druhý den k doktorovi svému. Ten mě okamžitě poslal na neurologii, ekg, eeg a samozřejmě na krev. Když jsem šel na krev tak mě velmi překvapilo to, že jsem celý večer nemohl spát protože jsem stále myslel na to že mi někdo bude brát krev. Nikdy mi nevadilo, že mi doktor odebírá krev, ale najednou jsem z toho byl uplně mimo. Co horšího se může stát než když absolvujete veškerá vyšetření která musíte a nakonec vám doktor řekne. Vše je v pořádku jste zdráv. Samozřejmě pocity, které jsem zde psal se vracely a já najednou měl strach z večera, protože to byla ta chvíle, kdy se záchvat objevil.

Nedalo mi to a našel jsem si psychiatra. Řekl jsem mu vše co zde píšu a paní mi řekla že mi dá tablety na zklidnění a dá mi kontakt na psychložku, kam budu docházet. Je to skoro půl roku. Stav se trochu zlepšil, ale stále mivám ty pocity a strach o sebe. To je věc které se nemohu zbavit a tudíž mám pocit, že léčba vázne. Zachvaty se občas objeví, ale v nižší intenzitě než v začátcích. Beru Oxazepam, je to prý velmi jemný prostředek a nejedna se o antidepresívum ale začínám si říkat jestli to vůbec pomahá.

Co mi pomohlo

Hodně mi pomohlo zamyslet se nad svým dosavadním životem. Tak by měl začít asi kazdý. Uvědomit si že tělo a psychika není nekonečná studna ze které jen bereme. Ona si dluhy ktere si u ní děláš pěkně zapisuje a jednoho dne si o svuj dluh řekne a pak je to boj na velmi dlouho, protože bojuješ sám se sebou a tvuj mozek je ten co udává směr a po něm jde psychika nejvic. Začal jsem se přizvusobovat tomu co je normální. Změnil jsem jídelníček, méně sladkého v posteli u televize a více zeleniny, dodržuji pitný režim, žádné limonády ale jen čistou vodu a deně kolem 3,5 litru. Snažím se jíst pravidelně což mi zatím uplně nejde ale pracuji na tom. Začal jsem se pohybovat, jezdit na bruslích, chodit na tenis a trochu sportovat.jednou podle mého z nejduležitějších věcí je dostat zpět do života ten harmonogram jako když jsem byl malej kluk a tím myslím pravidelně vstávat a pravidelně chodit spát.

Trvalo mi to necelé tři měsíce než jsem se naučil chodit spát okolo pulnoci a vstávat kolem 8:30 ráno. Často chodím ven na procházky se psem což je fajn protože nesedím doma na zadku ale jsem v přirodě. Tato nemoc mi vzala i práci do které jsem chodil protože záchvat jsem měl několikrát během pracovní doby a psycholožka mi doporučila praci přestat dělat. Jak říkam během jednoho večera kdy jsem nemohl usnout mi vzala tato nemoc tolik a tak nerada mi to vrací zpět.

Důležité je najít si ten spouštěč. U mě je to například strach ze zminované střevní chřipky, nebo klíšťat prostě nemoci jako takové, jelikož jsem byl v loňském roce hodně nemocný tak se mi vytvořil takový blok…jen nevím co dělat stím že mě záchvat chytá večer kdž jdu spát a tak musím mít celý večer puštěnou televizi jinak neusnu což značně otravuje mou přítelkyni. Každému kdo trpí podobnou nemocí jako já a věřím že jich je dnes už poměrně dost přeju hodně pevné nervy a hodně štěstí.

Strach z pavouků PetraNovotna (29.12.12)

Pavouků jsem se bála už od dětství, ale zatímco u starší sestry její strach postupně zmizel, ten můj byl stále stejný a spíš se ještě zhoršoval. Bránil mi třeba i doma uklízet, protože už jsem se nebála jenom pavouků, ale i samotného strachu. Když jsem nějakého uviděla nebo se ho nedejbože dotkla, tak jsem měla strašnou úzkost, rozklepala jsem se a běhal mi mráz po zádech. Rodiče to nechápali a posílali mě furt k doktorovi, ale mě to přišlo blbé, chodit za ním kvůli tomu. Nakonec jsem se rozhodla, když jsme chtěli jet s přítelem na chatu a já si na poslední chvíli uvědomila, co mně tam čeká.

Léčba

Nejdřív jsem šla k praktické doktorce, která mi ale dala nějaké léky - Lexaurin. Pry jej mám vzít preventivně když budu uklízet nebo někam pojedu. Po Lexaurinu jsem se cítila líp, ale byla jsem taky trochu utlumená a hlavně po třetí tabletce už jsem cítila že ten účinek je menší. Taky jsem měla strach z toho, že se an lécích stanu závislá. Obešla jsem dva psychology, ale ti na mě většinou neměli čas nebo se mně ptali na různé jiné věci, třeba na rodinu a to mi s tím moc nesouviselo. Ale díky nim jsem si uvědomila i jiné věci, třeba ve vztahu s přítelem, nad kterými jsem dířv nepřemýšlela.

Nakonec mi známá poradila jednoho psychiatra z Brna, který mi pomohl docela rychle. Měla jsem vůbec strach k němu jít, protože psychiatři dávají jenom prášky, ale tenhle byl jiný. Udělal se mnou nějakou techniku, které jsem vůbec nerozuměla, vím jenom, že jsme pracovali s představami a že jsem si ten zážitek s pavoukama představovala i třeba zrychleně a pozadu jako když se přetáčí film. Myslela jsem, že se nic neděje, ale když mi potom ukázal obrázek pavouka, tak jsem byla překvapená, že jsem nic necítila, žádnou hrůzu. Prostě během hodiny byl ten strach pryč.

Co mi pomohlo

Nevzdat se. Já šla k praktické doktorce, dvěma psychologům a když jsem si myslela, že už mi není pomoci, tak jsem objevila toho zvláštního psychiatra. Myslím, že je důležité pokračovat v hledání, protože ty investované peníze i čas se vám mnohokrát vrátí.

Nevíte si rady? Zeptejte se v diskusi nebo položte otázku do poradny lékařů.