Syndrom dráždivého tračníku (IBS) mi byl diagnostikován před dvěma lety. Trápily mne dlouhodobé křečovité bolesti břicha, nepředvídatelné průjmy, kdy se bojíte kamkoli vyjít, protože nevíte, kdy to na vás přijde a bude-li k dispozici toaleta. Takže jeden velký stres, který tomu stavu samozřejmě nepomáhal, spíš naopak.

Po všech možných vyšetření u doktora přišla diagnóza IBS. Na radu lékaře jsem jako první upravila jídelníček. Omezila jsem především tučné potraviny. Jak jsem vypozorovala, lepek mi problém nedělá, takže třeba pečivo jím normálně bez větších potíží. Čeho jsem se ale musela vzdát, byly mléčné výrobky, a ty mi tedy jako milovníkovi tvrdých sýrů, mléka a jogurtů, velmi chybí. Nicméně ani bílý jogurt moje střeva netolerují, takže jsem opravdu vše vyloučila.

Krom toho jsem se začala více hýbat, vyhovuje mi jóga a hlavně chůze. Dnes už si mohu dovolit i delší procházky bez stresování se, zda nebudu muset „někam za keřík“. Nejdůležitější ze všeho ale je, zůstávat co nejvíce v klidu, bez stresu. Tak držím všem podobně „trpícím“ palce.

Mam také pocit, že toto nepříjemné onemocnění může mít psychické pozadí. Někdo už tady psal, že jakmile manžel blokne ráno toaletu, tak to je spouštěč. Mám to samé. A nejhorší situace nastávají, když jedeme na návštěvu k rodičům, kde nás bývá na jednu toaletu až osm lidí. Už když se na návštěvu chystáme odjet, je to pro mě stres. Nejlíp je mi doma. Mám oproti ostatním přispívatelům štěstí, protože tyhle problémy u mě nastávají hned ráno po probuzení. Prostě vstávám dřív než ostatní…

Ahoj, přečetla jsem si skoro všechny příspěvky a za sebe mohu říct, že jsem na to, že mám dráždivý tračník, přišla až na podzim loňského roku. Když jsem zapátrala v paměti, tak se jeho příznaky, byť ze začátku jen plíživě, u mě začaly objevovat už v 15 letech, teď je mi 33.

Největší ataku nemoci jsem zažila loni v létě, kdy jsem byla na rodičovské dovolené s dvěma dětmi a nebudu vám ani popisovat, co všechno jsem zažila. Nyní chodím do práce a musím se pochválit, že bez nějakých dietních opatření nebo léků se mu daří mé stavy zvládat, jen musím přesně plánovat jídla a pitný režim, přesně vím, kde jsou toalety a daří se mi vše zvládat, i když jsem někdy z toho věčného plánování a přemýšlení nad každým svým krokem unavená. Ale doma s rodinou a přáteli je to v pohodě, tam není žádný stres. Rozhodla jsem se pro návštěvu psychologa a kinezioložky a doufám, že bude líp. Myslím na vás na všechny a věřme, že bude líp.

P.S. jinak si myslím, že v našem okolí je mnohem více lidí, co trpí nějakou poruchou, jen o tom nechtějí mluvit. Jedna moje kamarádka řadu let nemohla chodit na veřejné toalety a vždy to musela stihnout domů. Nejsme v tom sami.

Těmito problémy trpím několik let, u mě je to na 90% stresového původu - nemyslím stres, jako že bych se měl psychicky hroutit, ale postačí cesta na dovolenou (jen představa, než se letadlo dostane do vzduchu a já budu moct jít na toaletu je děsivá, a to létám často.

Strava to ovlivňuje jen minimálně (mimo ketózy) - jsou období, kdy mi vadí téměř vše, a období, kdy můžu cokoli a bez větších problémů, takže u mě to není až tak kritické.

Co je u mě rozhodně problémem je horké jídlo a následně studený nápoj. Hamburger a cola s ledem je smrt mého zažívání.
Nedávno jsem měnil zaměstnání a první tři dny jsem co hodinu seděl na WC, především je to u mě bolení břicha, plynatost, stolice jako takové poskromnu. Ale přejde stres a přejde i toto.

Co mi pomáhá:
Ketoza - stav těla při téměř nulovém přijmu sacharidů. Původně jsem s tím začal kvůli sportu a redukci váhy, nicméně jako vedlejší efekt je u většiny lidí „zpomalení“ střev až zácpa, což jsem velice ocenil, po prvním týdnu jsem měl 3-4 týdny absolutní klid. Vhodné třeba před dovolenou. Nutno ale hlídat stravu.

Nemyslet na to a neschovávat se před tím: pokud například něco přestanu dělat (kino), tak už se tam těžko vracím. Když se překonám, tak pak už je to většinou v pohodě. A hlavně, v kině mají také WC, takže žádný stres. Přestat něco kvůli tomu dělat je největší chyba

Hylac Forte – neměl by se používat jako prevence, ale ze zkušenosti 2 dny v týdnu 2 dávky na stabilizaci, při větších „stresech“ třeba týden a super.
Pohyb – jednoznačně. Fyzicky náročné aktivity a přestanete na to myslet.

Co mi NEpomáhá:
Imodium – poprvé to oddálí, ale následných pár dnů je to mnohem horších – rozhozené zažívání.

Dobrý den všem slečnám, chlapcům. Mám tutéž nemoc asi tak 3. rokem. Přesně, co je zde nahoře napsáno, to mě přesně postihlo asi jako všechny tady z nás. Měla jsem již od malička hodně těžký život. Podstoupila jsem mnoho vyšetření a kolonoskopie neukázala vůbec nic. Nasadil se mi Duspatalin Retard a pomáhal v celku hlavně v létě, ale přišla zima a lítala jsem od rána jen, co to šlo, dokud jsem nebyla naprosto vyprázdněná, sednout na zadek jsem si skoro ani nemohla…

Řešila sem to bylinkami a vším možným - nic nepomáhalo a pak jsem si jednoho dne řekla, že i přesto všecko, co jsem si za svůj 22letý život prožila, prostě nechci takto dopadnout. Přestala jsem se litovat! Říkat všem a vysvětlovat, že jsem nemocná! A začala jsem si naopak říkat, že jsem zdravá! I když to tak „nebylo“. Je důležité mít kolem sebe lidi, kteří vás pochopí a pomůžou vám.

Nejsem z toho venku, ale rozhodně se cítím lépe. Troufnu si jít třeba 4 km od baráku, když prostě vím, že v ten den mi bude dobře. Každý den si říkejte, že se můžete mít mnohem hůř, bojovat s něčím stokrát horším, být na vozíčku a nevím co všechno. Nakonec si svého života začnete nesmírně vážit a děkovat za to, že i třeba jeden den je vám lépe a vy si ho užijete jako nikdo a nikdy. Je to opravdu všecko o psychice, ale na to si musíme každý přijít sám.

Jediné, co mi vadí, je, že se už ve svých 22 letech cpu tolika prášky (na štítnou žlázu, na střeva, lactobacily, vitamíny, antikoncepce a teď mám nové, kterých se tak trošku bojím, a to jsou Calcium Codein. (Prý je pak člověk jak přejetý po nich.) Spousta věcí, co jsem zde napsala a i jiní, jak psali - cvičení, mě bylo ze začátku po všem snad ještě hůř ale nevzdávejte to, je to tím že to tělo si prostě zvyká! Po prvním dnu si neříkejte „kašlu na to, je mi zle!“, ale bojujte jako já! =)

Celý život jsem byla úspěšná v tom, co jsem chtěla, ale trpěla jsme stresem před zkouškami, před schůzkami a plánováním dovolené. Vždy jsem lítala na záchod v těchto obdobích poměrně často.

Před dvěma lety jsem začala krvácet z konečníku. Bála jsem se a asi po dvou měsících, kdy se to zhoršovalo, jsem zašla k doktorce. Částečná kaledo ukázala na hemeroidy?! Časem krvácení přestalo.

Objevilo se znovu asi po šesti měsících, léčila jsem to jako hemeroidy, ale vše se zhoršovalo a přišel průjem. Než jsem se dostala na celkovou kaledo chodila jsem na záchod každých dvacet minut, v noci co hodinu.. Bylo to strašně.. Někdy odkapávala jen krev.. Hodně krve..

Vyšetření ukázalo na IBS - dráždivý tračník. Aši jsem nikdy ani ty hemeroidy neměla.. Byly mi nasazený steroidy a do týdne zmizel průjem i krvácení , na steroidech jsem byla asi tři měsíce od osmi tabletek do jedné za týden. - asi tuto léčbu mužů doporučit ostatním, kteří tady píší, že pořád chodí na záchod, mají hleny atd. steroidy jsou silné a zabrání těmto jevům..

Pak jsem přešla na Mesalazin, tři krať denně, které beru kdoví do kdy.

Všechno bylo v pořádku, měla jsem pocit že jsem nad nemoci zvítězila a byla šťastná, užívala si života, dělala vše co se dalo a rozdávala radost.. Ale pak jsem přišla z nápadem změnit povolání a začít kariérní růst.. A to byl špatný zlom.. od prvního pozvání na pohovor přišla křeč, byla jsem z toho nervózní až do pohovoru - týden a pak už průjmy. ale žádná krev.. Teďka vlastně nevím co se stane, snažím si domluvit schůzku v nemocnici. piju cestovní drink proti průjmu od Walmarku - křeče ustaly, na záchod asi co čtyři hodiny.. možná že to zabere.. nebo zase zpátky na steroidy? uvidíme.

Ti co tady píší, že už několik let máte problémy a nevycházíte z bytu, zkuste léčbu steroidy, má to třebas nějaké vedlejší účinky, musíte se hlídat , ale je to jen na tři měsíce a za pokus to stojí!

Držte se!

Začalo to asi před dvěma lety. Zničeho nic mi začalo být hodně často špatně, měla jsem průjmy a bolelo mě břicho. Nejdřív to bylo jen o víkendech, ale později jsem se nemohla dostat z domu, když jsem měla jít na autobus do školy. Měla jsem strach, že se mi cestou udělá špatně a budu potřebovat na záchod, a tak jsem měla průjem hned ráno a nemohla jsem jet do školy. Asi po půl roce, když se problémy stále zhoršovaly, jsem šla k doktorce, ta mě poslala do gastro-poradny. Udělali mi výtěry, testy všeho možného atd., jenomže na nic nepřišli. Řekli mi, že mám nejspíš dráždivý tračník a dali mi kapky na žaludek. Každé 3 měsíce tam přijdu na kontrolu, nikdo mi nic opravdu neporadí a mně se to stále více zhoršuje.

Nemohu jet na výlet se školou, na nějakou akci s kamarády, občas ani na menší výlet ven. Když je něco plánované, tak to občas (ale většinou ne) ještě zvládnu, když si dám předem léky na průjem. Jakmile mi ale někdo řekne „tak a teď pojedeme tam, pojď!“, tak mě okamžitě zachvátí panika a jdu třeba 5× na záchod a mám silný průjem.

Nikdo mě nechápe. Nikdo v okolí takovým problémem netrpí. Všichni okolo mi říkají, že na to nemám myslet, že jsem hrozná a dělám to naschvál. Když mám někam jet s rodiči a zas se mi udělá špatně, dostanu akorát vynadáno. Můj přítel si myslí, že je to jen výmluva pro to, že s ním nechci nikam jít, nebo že jsem líná. Vždy, když mi něco takového někdo řekne, obvykle v tu chvíli zrovna sedím na záchodě s průjmem a zrovna se mu omlouvám, že nemohu přijet. Když mi někdo takhle nadává, nebo je na mě kvůli tomu zlý, často pláču a problémy se zažíváním se mi ještě zhoršují. Počítám s tím, že brzy o svého přítele přijdu a to mě ničí o to víc.

Pro všechny, co tímto problémem netrpí. Opravdu to není nic jednoduchého, je to pěkně na nic. Nemohu nikam jít, protože je mi špatně nebo se bojím, že se mi špatně udělá. Nejvíc by mi pomohlo, kdyby mě někdo opravdu podpořil, jenomže se od všech dočkám jen potupy a neuznání.

Doufám, že se z toho brzy zbavím nebo aspoň nějak překonám to nejhorší.

Můj problém s DR (dráždivý tračník), mám už nějaký ten rok… aspoň minimálně pět let. Ráno vstanu, a pokud se najím, tak mám do 30 minut průjem. Poté se můžu i přecpat a večer jít v klidu na WC a stolici mám normální.

Po obědě jsem měl většinou průjem taky a to opět do 30 minut, buď průjem doprovází kručení ve střevech nebo ve chvíli, když máte někam jít, tak vás přepadne nutkání jít na WC, ať už vaše cesta je k pozitivnímu setkání nebo do depresivního zaměstnání. Jsem kuřák a je známo, že kuřáctví má značnou dohru na metabolismus a střevní mikrofloru, nevím zda jsem silný kuřák nebo sváteční, protože doma nekouřím, jelikož nemám chuť, a tak si zapálím jen u Pressa či Pepsiny a hlavně při cestě k cíli.

Můžu marodit třeba půl roku a nehnout se z domu, ale nutkání si doplnit závislost nemám skoro žádnou. I přesto, vyprázdněný a spokojený chci odejít z domu a nějak mi občas prolítne hlavou, že si venku zapálím, a do pár minut mám nutkání jít na WC.

Svoji mapu a tak trošku prostorovou orientaci, kdy a kde si můžu dojít na WC si musím kolikrát brát v hlavě. Po spánku a před cestou na autobus do práce, jsem byl na WC i 2× a stejně těsně před příjezdem autobusu, jsem zase utíkal na WC.

Jak tu někdo několikrát popisoval, že mnohdy neustále odbíjející se čas je neúprosný… Ano, i já měl nehody. Střeva vám pracují dobře, i svěrač, ale většinou to vypadá, že nic nemáte pod kontrolou a po začátku nutkání je to otázka minut. U doktora jsem byl, krev a stolice v pořádku na druhou možnost a to, jít na tu koonoskopii jsem odmítl.

Omezuji kuřácké vášně, a vyhýbám se jídlům, po kterých na to WC letět prostě musím. Třeba kuře v troubě, s cibulí, olej, prostě žádné další věci… Nutkání mám, ale na WC nejdu. Pokud si po nějaké době nezapálím, pak na WC musím (pravděpodobně právě kvůli tomu kuřeti), ale pokud k tomu kuřeti dáte papriku apod., tak WC je krátce po jídle více jak jistá věc. I když papriku bez úpravy jím a nemám s tím problém.

Jídla nastavovaná smetanou/jogurtem jako je Koprovka, Frankfurtská polévka, svíčková… Ale mohu sníst bílý jogurt a nemám žádné problémy.

Abych to neprotahoval… Před cca dvěma lety jsem prodělal pětidenní střevní virózu. Asi virózu, nevím. U lékaře jsem s tím nebyl, ale i 8× jsem lítal každý den na WC s průjmem čiré barvy, prostě voda. Po týdnu jsem měl pocit, že vylučuji jako dítě, byl jsem radostí bez sebe, ale časem se to vrátilo k původnímu nutkání, které naštěstí není tak silné jako dřív, ale WC si musím hlídat tak jako tak.

Léčba:

Příčina: Nepravidelná strava, špatné časové stravování, kuřáctví, stres, rozčilování, a přes tři roky hodně špatná životospráva (ráno turek, cigareta, dopoledne turek, cigareta, oběd turek a cigarety, odpoledně oběd, cigareta, večer hutné jídlo, později večer hutné jídlo a káva 3v1), teď už takový „sebevrah nejsem.“

Dobrý den,

přidával jsem příspěvek téměř před čtyřmi lety a i když ještě mám vyhráno a umí mě to potrápit, určité věci se mě podařily a chtěl bych se s vámi tady podělit. Málo lidí o tom asi stále mluví a v mém okolí neznám nikoho, kdo by tím takto trpěl. Když čtu vaše příspěvky a debata je stále aktivní, dávě mě to sílu a přeju všem uzdravení.

Je to individuální, ale zlepšení nastalo, když jsem hledal odpovědi i jinde, hodně na to odpovídá psychosomatika, tedy celostní medicína.

Obvykle to postihuje citlivější lidi a pokud se podíváme zpět na naše události v životě a kdy se to spustilo, můžeme najít souvislosti a ty pak zkusit ovlivnit tak, že začneme dělat věci jinak a zbavíme se starých nepotřebných věcí ve své hlavě.
Pro zklidnění mě také pomáhá meditace, je zajímavé, jak je mysl někdy hlučná. 

Samozřejmě mi pomáhají léky, konkrétně jsou na předpis a název je Kalciové prášky s kodeinem. Jejich nevýhoda je, že díky kodeinu můžou být trochu návykové a je dobré dodržovat doporučenou denní dávku a nebo si určit v rámci této dávky, jak mě to vyhovuje. Osobně jich beru méně, než je předpis. Dost mi pomohly.

Vzal jsem to tak, že je to problém v hlavě, takže jsem zkusil jít také na psychoterapii a za to jsem rád, není na tom nic špatného a když najdete dobrého odborníka, může vám pomoci.

Důležitá je motivace, představuju si pozitivní věci a udržet kurz je na tom to nějtěžší a nejdůležitější, ale je mě mnohem líp, než před lety.

DT mám asi víc než pět let a vím, co to je a proto vám přeju všem ze srdce uzdravení, jsme silní a máme na to. 

Kdo tímto onemocněním trpí, je chudák. Mně to ničí život. Začalo to jen tím, že když jsem měla někam jet ráno, lítala jsem na WC. Nyní už tím trpím devátým rokem (je mi 25) a téměř nevylézám z bytu. Ráno se vzbudím,tak hoďku ok a pak to začne, nemám vyloženě průjmy, spíše takové „bahno“. Leze to ze mě celý den, neustále mám potřebu chodit na záchod, když už není co vytlačit, jde ze mě hlen. Nemohu chodit ani do práce, takže jsem závislá na příteli, až mi uteče tak se asi „střelím“.

Než to u mě začalo, byla jsem společenský člověk, nyní už 9 let jsem jen zalezlá a modlím se, ať zítřejší den nelítám tolik jak dnes. Když si dám několik tabletek Immodia, tak mám třeba den pokoj, nicméně ten další den mě čeká „dvojité“ utrpení. Nikdo z lidí okolo mě tím netrpí a nedokáží to pochopit. Pořád jen „radí“, ať na to nemyslím, že si to, že chodím pořád na záchod, přivolávám atd. Ale pravdu nemají, jen mě tím uvádějí do větších depresí. Mám to, i když jsem celé dny doma a nikam nemusím.

Antidepresiva, již několikátá, mi na to nezabírají. Všechna vyšetření mám bez nálezu. Léků už na mě vyzkoušeli nespočet a bez výsledku. Pokud se to ještě zhorší, tak se asi víte co. Je to věc, která mi zkazila celý život. Uvnitř chcete žít normálně, jak všichni, máte sny, ale kvůli této nemoci se nezmůžu na nic jiného, než věčně sedět na záchodě a poslouchat od svého okolí, jak jsem nemožná, že musím chodit do práce a žít normálně…

Po tolika letech už ani nemám sílu jim dokola opakovat, že bych tak chtěla, ale že mě moje střeva ovládají. Všem, co s tímto bojují, chci vzkázat: držte se. Je to strašné, ale snad budeme mít štěstí a zlepší se nám to dřív, než nás to položí.

Ahoj,

mně pomohly léky:

• 90 Escitalopram 10 mg ráno, 30 Amitriptylin HCL 10 mg večer
• probiotika: VSL, ty jsou fakt super, dietní omezení, to může být dočasné, až se to zklidní, může se zkoušet, co sedne a co ne.

Vynechávám hlavně:

• laktózu (mléčné výrobky - sýry, jogurty, mléko)
• lepek (pšenice, aj.), tj. pečivo (chleba, buchty), ovesné vločky
• alkohol, kávu
• cibuli, česnek, pepř (opatrně s kořením)
• velké množství syrové zeleniny a syrového ovoce, s tím se musí opatrně
• sladkosti - čokolády, sušenky, tyčinky
• pečená, smažená, těžká jídla, překombinovaná, polotovary z obchodu, podivná masa z konzerv, párky

Naopak jím:

• jáhly, pohanku, amarant, quinou, polentu
• bezlepkový a bezlaktózový chleba
• vařené brambory, rýži, rýžové nudle
• vařené nebo dušené maso - hovězí, kuřecí, vepřové
• ryby - vařené nebo v páře
• semínka - chia, mák, sezam, lněné, ořechy, mandle
• konečně zkouším taky kokosové mléko a jogurt z kokosového mléka
• tofu, vařená vajíčka, hodně petrželky
• čočku, fazole (někdo je snáší špatně)
• dušenou brokolici, dušenou cuketu, syrovou nebo dušenou mrkev, vařenou dýni a polévky z ní
• banán, mandarinky, goji (kustovnice)
• kukuřice (syrová, vařená)
• kompoty, i sušené ovoce (opatrně s tím)
• sušená rajčata
• občas dušené houby (někdo snáší špatně)
• med do jahel ráno (někomu dělá zle, je dost agresivní)
• vývary, zeleninové polévky, polévky všeho druhu (bez mouky, bez cibulky)

Obnáší to hodně vaření, ale funguje to. . Důležitý je taky pohyb (choďte běhat, atd.). Zklidnit se (terapie nebo sám).

Výrazná omezení a dlouhodobé změny ve výživě je vždycky dobré konzultovat s lékařem…

U mě to začalo před sedmi lety. Bylo mi sedmnáct a utrpěla jsem tehdy fakt totální kolaps. Šílená depka s syndrom vyhoření. Říkáte si v sedmnácti syndrom vyhoření??? Ale když děláte školu, do toho závodně sportujete a ještě chodíte na brigádu a chcete všechno dělat totálně perfektně, tak se to prostě občas stane. Vždy jsem byla takový úzkostnější typ, tak jsem k tomu asi prostě měla nakročeno.

Nicméně jako následek tohoto kolapsu mi zůstal poměrně závažný dráždivý tračník s bolestivými křečovitými průjmy, které mě třeba celý den nepustily ze záchodu. Dospělo to až do fáze, kdy jsem přerušila 2. ročník střední školy, protože jsem byla v takovém stresu vůbec z vycházení z domu, že prostě nešlo dodržet požadavky ze školy na docházku, natož známky. Půl roku jsem byla doma a svým tempem postupně začala chodit ven, naučila se, kde jsou záchody po cestách a vychytala si některé věci, které popisuji potom dále.

Dnes musím říct, že celkem bez větších obtíží zvládám normální fungování, ale byl to opravdu běh na dlouhou trať. Jednou nahoře a jednou (někdy i hluboko) dole. Moc vám všem přeji, abyte to nevzdávali. I když se vaše životní situace zdá aktuálně šílená, věřte, že bude líp.

Asi dva měsíce mám problém s touto nemocí.

Asi v roce mi zjistili dráždivý tračník, kolonoskopie byla v pořádku. Začalo to už na střední, kdy jsem ráno nemohla vyrazit do školy, nemohla jsem se odlepit ze záchodu. Až po letech mi došlo proč. Mám dlouhodobě psychické onemocnění už pár let se to různě mění, byly doby, kdy to šlo. Momentálně je to vystupňované o sto šest. Nemůžu nikam, když chci, mám zmapované, kde je záchod, kolik je záchodů na kolik lidí (pravděpodobnost obsazenosti), pár minut v MHD je peklem. Než někam jdu, jedu beru Reasec, ale když je to blízko, tak ne, protože mě „ucpe“ a pak zas pár dní trvá, než se „odecpe“ a zase je třeba někam jít. Nejbezpečněji se cítím, když jsem v situaci sama doma, čili jen jedna osoba a jedno wc. Už se mi v minulosti stalo, že jsem na záchod nestihla doběhnout. Nemůžu nikam. Podvědomě už ze strachu skoro nejím. Léky na uklidnění mi nesedí. Ani na tu psychoterapii nejsem schopna docházet. Lidi, když zjistíte problémy, řešte to prosím vás hned, neriskujte, že dopadnete jako já.

S dráždivým tračníkem jsem se trápila 10 let. Myslím, že vznikl jako důsledek onemocnění štítné žlázy, ale nikdo mě to s jistotou nepotvrdil. Spouštěčů je určitě mnoho. Už jsem měla srach někam jít či jet, byla jsem v začarovaném kru­hu.

První příznaky jsem zaznamenala asi před 20 lety. Nic zvláštního, jen občas vyhledat záchod. Pak jsem měla v práci velký stres a na služební cestě v autě se mi stala nehoda. Museli mě odvézt do podniku do sprchy. Pak už to bylo pořád, ranní strach. Bolesti břicha ne, zato pocit, že se zblázním, v hlavě takový děs, nedá se popsat. Přeléčení u psychiatra pomocí depresiv. Na určitou dobu problémy ustoupily, ale vždy si musela hlídat čas jídla před cestou. MHD vůbec, vlakem jen v krajní nutnosti. Při cestování bez jídla i 2 dny, jen banán nebo cereální tyčinku. Na doporučení lékaře po kolonoskopii si nechala udělat operaci žlučníku, preventivně. Problémy pokračují.
Pak jsem si srovnala soukromí a problémy skoro ustoupily, naučila jsem si hlídat stravu - dietnější, míň tuků, při cestování imodium. Ten zabíral nejvíc.
Po čase se opět strach vrátil, už jen při myšlence, že bych vyšla ven, do obchodu a měla tam vystát frontu u pokladny, mě paralizuje. Prostě z obchodu odcházím bez zboží a pádím vyhledat záchod.
Kino, divadlo obcházím obloukem, straním se tlačenicím. Společenský život žádný, pokud jsem schopna někam dojít, hned hledám záchod, je mi za to hanba, a tak znovu ten záchod. Už nikam nechci chodit. Přítele moje problémy obtěžují, hádky mi zhoršují už tak hrozný psychický stav.

Zažívání je mou slabší stránkou už od studentských let a podle popisu bych řekla, že se dráždivý tračník na potížích podílí, ale ne sám a neprojevuje se v extrémní formě. Nadýmání někdy silně bolestivé (nevím, proč v reklamě na degasin zdůrazňují estetickou stránku nadýmání a decentně tají tu bolest, kdy má člověk dojem, že se roztrhne). Silné říhání, škrundání, průjmy, zácpy, malátnost. Bolest cestující z jednoho místa v břiše na druhé, někdy dost daleko od sebe. To vše nepravidelně - prostě jsou horší a lepší období, nezřídka i úplně dobrá.

Jak vypadá, když lítáte od rána s každým prdem co 15 min na záchod, aby jste se nepo…? Asi nemusím popisovat, ale zní to jak z reklamy. Snad jsem se toho po 10 letech běhavky zbavila a už 5 let nic, jen krásně tuhé bobky

Průjmy jsem dostala na dovolené, shodou okolností na svatební cestě. Až po nějaké době, když potíže přetrvávaly, mi došlo, že se nejedná o žádnou infekci z dovolené, ale o dráždivý tračník. Někdy po snídani, ale častěji po obědě nesnesitelné křeče a průjem. Blbě je mi pak skoro celý den, na jídlo se nemůžu ani podívat.Zpočátku to bylo třeba 1× za týden. Teď už to mám vlastně skoro denně. Jídlo se stalo mým nepřítelem.

Asi v roce 1985 jsem měla zánět střev a po něm mně zůstal dráždivý tračník. Bolesti přesně takové jako porodní bolesti, neustálé nucení na stolici. Napřed jsem si myslela, že když nebudu jíst, tak tomu pomohu, ale naopak. Po vyhládnutí když jsem něco snědla, tak jsem z WC nevyšla. Za těch skoro 30let mám za sebou psychiatra i psychologa s hypnozou a mnoho druhů léků. Nic nepomáhá. Do autobusu nesednu, autem jen svým a to zastavuji i na dálnici u svodidel, ať již u nás nebo v zahraničí. Do Chorvatska mám přesně zmapovanou cestu, kde jsou vyšší svodidla. Fronty v obchodě nepřipadají v úvahu, musím odejít i když si ji vystojím. Takže jen obchodní centra, kde je WC. Kino, divadlo, hrady, zámky, muzea jsem dávno odepsala.

Jako od babičky se ode mě očekávalo, že budu s radostí vozit kočárek s vnoučátky. Ale to nešlo, jakmile jsem se vzdálila od domu, nastala krizová situace a jelikož dnes není možné nechat kočárek před hospodou a odskočit si, tak jsem to po první vycházce víc neriskovala. Maminky vnoučat to do dneška nepochopily, proč jsem neměla zájem o takový post. Co jsem jim měla vysvětlovat, moje problémy jim nic neříkají a zdravý nemocnému nikdy nevěří.

Dnes jsem již důchodkyně a v zaměstnání jsem to jakžtakž přežila. Vždy jsem měla možnost na WC doběhnout. Všechny kolegyně o tom věděly, tak si mě nevšímaly, akorát, že jsem se nikdy nemohla zajímat o lepší místo, neboť jsem odmítla jezdit na školení, semináře a kamkoliv, kde bylo nutné jet pro lepší vědomosti. Velice jsem se těšila na důchod, že se to zlepší, ale kdepak, stále stejné.

Před 20 lety jsem souhlasila s léčením na psychiatrické klinice. Po dvou měsících jsem přibrala na váze a řekli mně, že udělali vše, ale výsledek není žádný. Na závěr mohu napsat, že z bolestí a křečí břicha skoro nevycházím. Kdybych nebrala žádné léky, tak z WC vůbec nevylezu, až tak po poledni a ani to není jisté. Někdy si říkám, kde se to v mém střevě bere, vždyť jsem toho moc nesnědla, asi chodím na záchod i za manžela. To jsou moje poznatky o nepříjemné nemoci, snad se to někomu bude hodit ke čtení.

Zdravím všechny Zdena.

Ahoj, chtěla bych se podělit o zkušenosti s touto nemocí. Mívám často průjmy, kterým předcházejí bolestivé křeče v břiše. Podle mého mi nemoc začala potom, co jsem měsíc užívala antibiotika a ta mi zničila přirozenou střevní mikroflóru - trvá to už dva roky. Hodně tu píšete, že to vyvolává i stres, jsem trošku úzkostlivější člověk, ale nevím jestli tyto průjmy vyvolá nevědomý stres nebo špatné jídlo (asi jak kdy, protože nesnesu mléko, alkohol, pálivá jídla; ale zase jindy si můžu dát co chci a sem v pohodě).

Byla jsem na všech možných gastro vyšetřeních - fyzicky jsem zdravá. Průjmy mívám hlavně ráno, pak celý den v pohodě a ráno znova. Přeléčím to endiaronem, smectou, ale za další týden nebo dva se mi to objeví znovu. Jediné co mi pomohlo byl duspatalin retard. Po přestání užívání si člověk myslí, že je vyléčený a nějakou dobu bez obtíží, ale vrátily se mi znovu.

Dráždivý tračník způsobuje především stres (strach, velice často nevědomý). Na střeva má krom zdravé životosprávy, která je individuální, velký podíl myšlení. Stačí se něčeho bát, cítit se pod tlakem, neklidně a neuroticky a už se vám to může projevit. Já mám strach ze školy, z úzkých prostor, jít cokoliv řešit a uvědomuji si, jak je ten kořen strachu nevědomý. Vím že se bojím a že vím, čeho se bojím, ale proč? Když logicky nejde o život, není se třeba bát.

Musím se nějak zbavit toho strachu, zničit jeho kořen. Vyšetření na gastrologii - kolonoskopie a gastroskopie nic neprokázalo. Duspatalin, probiotika, enzymy, fytoterapie (brala jsem sagradin ale ten mě spíše zacpal atd nepomohlo. Rozhodla jsem se to řešit metodou Ruš, což je rychlá hloubková psychická léčba, takže se na ni brzy chystám. Jak jsem s ní pochodila, pak napíšu, pokud se do té doby nezblázním. Pevně věřím že to k něčemu bude, protože vychází z regresní terapie která mi pomohla, ale hezky mě to vyždímá z peněz- 3-4h intenzivní terapie stojí v rozmezí 1500-2400Kč, takže pro studentku velice drahé.

Tímto příspěvkem bych se chtěl podělit se všemi, co mají podobný problém a i s těmi, kteří ho nemají, ale najdou tuto stránku. Prevence se totiž podceňuje a věřím, že lidi si za mnoho mohou asi i sami. Tímto problémem trpím čtvrtým rokem. Byl jsem předtím úplně v pořádku, zdravý, prostě v pohodě. Asi jsem měl sklony k lehkým depresím, to bývá normální, stresu a taky nízkému sebevědomí.

Po škole jsem nastoupil do prvního zaměstnání. Snažil jsem se tam vydržet a všechno překonat, ale ne vždy se mi to dařilo. Bylo toho na mě dost, tlak na sebe sama, nadřízených, v kolektivu atd. Prostě nová práce. Samozřejmě spousta stresu pro mě, začal jsem se špatnými stravovacími návyky. V té době jsem začal mít i problémy v soukromí a hádky s přítelkyní se stupňovaly, ale nedokázal jsem tomu udělat konec. Začal jsem mít problémy se spánkem, deprese, narušený poohled na jindy normální věci, stresy. To vše k tomu špatnému stylu života. Neznal jsem něco takového, neuměl jsem to pojemnovat a vypořádat se s tím.Netušil jsem, v co to může přejít. Začalo mi bývat špatně a když všechno vrcholilo, začali se objevovat křeče v břiše, častější stolice, různé konzistence, nedostatečné vyprázdnění, nebo jen pocit.

Nevěděl jsem o co jde a myslel jsem, že to zase přejde.Ale zhoršovalo se to a problémy, které jsem popsal výš, se znásobily. Průjmy, bolesti v břiše. Stresové situace to ještě urychlovaly. Po jídle na WC.
Nemusím popisovat problémy a omezení, když jsem někam chtěl jít, něco podnikat s přáteli.Ze začátku měl na moje obtíže tlumivé účinky alkohol, ale později je někdy asi i zhoršil.Všichni se asi shodneme na omezení společenského života v měnší, či větší míře.

Už od mala jsem špatně zvládala stres hlavně kolem školy, ráno jsem měla problémy něco vůbec sníst ke snídani a tahlo se to celé dospívání. Celou dobu jsem nijak závažné potíže nezaznamenala, ale na střední škole se stres navyšoval. Takovým hlavním spouštěčem nemoci byly antibiotika. Od puberty jsem měla gynekologické problémy s bílým výtokem, který může být u žen přirozený, avšak pan doktor dělal pořád testy a i přestože výsledek byl vždy negativní, předepisoval mi masti a čípky na vše možné. Nakonec mě přesvědčil, že mám v těle streptokoka a předepsal mi širokospektrá antibiotika na 3 dny Sumamed 500mg, přičemž stačil jediný den užívání na zničení střevní mikroflóry.

Navíc tohle všechno vůbec nemuselo být. Někteří lékaři více pacientům svými zákroky ubližují než je léčí! Je tomu už 9 měsíců a problémy neustupovaly. Neobešla jsem se ani den bez užívání Lactobacilů v kapsích, ale to pomáhalo jen po dobu užívání. Na internetu jsem proto hledala podle příznaků a narazila jsem na tento web, kde už mnozí píšete o problémech s dráždivým tračníkem. Sama pociťuju ten hrozný pocit. Většinou mám obtíže způsobené postprandiálním průjmem, kdy se do 15-30 minut po požití jídla objevují bolestivé křeče, v krátké době se nafouknu až je bolest k nevydržení a následuje vodnatý průjem. Nemohla jsem jíst skoro nic krom suchého pečiva.

Nakonec jsem zašla k praktické lékařce a ta mne poslala na ultrazvukové vyšetření břicha. Tam zjistili, že mám mírně zvětšenou slezinu, písek ve žlučníku, ale se střevy nic akutního. Lékaři si většinou si řeknou „tak mladý holce nemůže být nic vážného“, ale pravdou je, že se o sebe bojím. Následně mě doktorka poslala ke gastroenterologovi, který mi žádné vyšetření nedělal a pouze mi předepsal dražší a silnější probiotika, které opět nezabrala.

Díky rodinné zátěži (dlouhý tlusté střevo se spastickými projevy) se od malička projevovaly dráždivé (imperativní) stolice. Takže někdy zcela nečekaně silné nutkání na záchod (někdy od začátku nutnosti vyprázdnění je čas pouze pár minut, poté tlak je již neudržitelný), jindy průjmové série, celkově velká rozmanitost zažívacích projevů. Zhoršující faktory zvýšená tělesná námaha, nedostatek spánku, stres, poslední dobou komplikovaný poruchami evakuace obsahu žaludku a pyrózou, ale to je už jiný příběh.

Dobrý den,

rád bych přidal svoje zkušenosti a motivoval ostatní na řešení potíží. Sám jsem bez důsledného vyšetření existoval několik let. Problémy se stupňovaly na vysoké škole, hlavně v období zkouškového období, kdy před zkouškou jsem musel ráno dříve vstát abych se mohl aspoň pětkrát vyprázdnit a mohl se vydat do školy. Vůbec stresové situace, to je urychlovač potíží, např. první letecká dovolená, i když jsem se na let moc těšil znamenal můj dosavadní rekord v návštěvě toalet doma a na letištích.

Problém byl při návratu domů, kdy nás ráno na letiště sváželi autobusem a čekala mě téměř dvouhodinová cesta z hotelu. Naštěstí jsme každou chvíli nabírali lidi v dalších destinacích, a tak jsem si mohl odběhnout do hotelu. Pokud by ale se mnou nebyla žena, tak by mi autobus odjel, všichni už nastoupili a čekalo se na mě až se dostavím na další úsek cesty.

V běžném životě se ale problém dá zvládnout, pokud se však jedná o typický den. Ráno musím jít ještě před zazvoněním budíku, nebo až když vstávám. Kolikrát mám problém dobíhat, jak už to tu někdo psal. Stolice je zpočátku normální, postupně je ale měkčí, o průjem se ale poslední dobou nejednalo, dříve jsem před odchodem z domu byl 2-3×, teď už jen jednou. Co mě ale trápí více je občasný postprandiální průjem, hlavně po obědě. Někdy už v průběhu oběda, častěji však do půl hodiny po obědě mě začne bolet břicho a vím že do několika minut musím. To už je ale průjem jak má být, velmi řidký až pěnový. Stačí se však vyprázdnit a je klid. Horší to je ale když jsem někde mimo práci, na služebce atd. to mám strach a už před obědem sleduji, kam bych eventuelně mohl vlítnout. Zatím se mi nikdy žádná nehoda nestala ale občas chybí málo.

Problémy s vyprazdňováním trpím už od dětství, ale výraznější souvislost se stresem se u mě vyskytla po prodělaném infekčním průjmu asi před třemi lety. Od té doby mě téměř neustále provází myšlenky na to, co kdyby se mi chtělo na velkou na místech, kde to není vhodné. No a samozřejmě, jak to u dráždivého tračníku bývá, jako na potvoru se mi na oněch místech a v oněch situacích na velkou vždycky chtít začne. Asi jsem typ náchylný k neuróze, ale už hned ze začátku problémů jsem si osvojovala výše zmíněné návyky tračníkovců (sedání si na kraji řady, abych měla možnost nenápadně uniknout na wc, když to bude potřeba; vytipování všech wc po cestě do školy).

Ač byly všechny problémy spojené s dráždivým tračníkem velice nepříjemné, naučila jsem se s nimi žít, tedy aspoň jsem si to myslela. Když se pod návalem několikaměsíčního stresu moje problémy zhoršily (vyprazdňování už ani jednou neproběhlo bez křečí v břiše, stolice byla neustále řídká, dostavilo se nechutenství, únava, absolutní psychická vyčerpanost a panické stavy při cestě MHD), rozhodla jsem se svůj problém řešit. Už tenkrát jsem díky internetu věděla, o jakou chorobu se jedná.

Diagnóza dráždivý tračník mně byla sdělena v devatenácti letech. Před tím jsem prošla řadou docela nepříjemných vyšetření, protože problémy jsem měla o mnoho let dříve. Léky nebo něco co by mně od problému pomohlo jsem nedostala, byla jsem mladá, a tak jsem žila ve vědomí, že je to asi normální, jen mám prostě časté a hodně bolestivé průjmy.

Dobrý den,

s dráždivým tračníkem už bojuji několik let. Nejprve jsem nad svými problémy mávala rukou, protože se mi nutkání na wc projevovalo pouze při nervozitě, stresu, ale teď jsem vyhledala lékaře a ten mi pomohl. Jsem na mateřské dovolené, je mi 26 let a za poslední rok se mi průjmy natolik zhoršily, že jem raději nechtěla vycházet z domu. Nejhorší stavy byly po ránu, kdy člověk z postele sotva doběhl. Snídani jsem kolikrát ani nedojedla a šla jsem znovu. Za celé ráno asi 6×, než jsem konečně měla pocit vyprázdnění a mohla jsem začít fungovat.

Když jsem měla být s dítětem ráno u lékaře, vstávala jsem o 2 hodiny dříve před cestou, abych stihla několikrát navštívit wc a byla schopna někam jít. Veřejná wc znám po celém městě, když se pohybuji na místech, kde wc není, zpanikařím a o to více se mi chce. Několikrát jsem své problémy i obrečela. To když jsem doma, začne se mi z ničeho nic vařit břicho a wc je obsazené, nebo když stojíte v obchodě ve frontě u pokladny a máte malé dítě v nákupním košíku. Když se mi chce, musím prostě okamžitě jít a nedá se to zastavit. Několikrát jsem měla i menší nehodu a člověk se cítí ponížený a zhrzený sám sebou.

Minulý týden jsem absolvovala prohlídku tlustého střeva, ta dopadla negativně. Následná gastroskopie byla také negativní. Dle paní lékařky mam dráždivý tračník a předepsala mi léky Duspatalin retard, beru jej 2× denně a zabraly okamžitě. Chodím jen jednou denně a to ráno a pak mám klid. Patřím ke klidným lidem, ale nesnáším stres a konflikty. Pokud mi to tyto situace zapříčinily, netuším.

Všem, kteří trpí dráždivým tračníkem držím palečky, aby obdrželi vhodné léky a měli klid.