Stres (napětí organismu) je soubor psychických a fyzických reakcí na negativní poměr mezi osobními zkušenostmi a očekáváními. Je jedno, zda se jedná o skutečnost nebo představy. Stres je odezva na fyzickou nebo psychickou zátěž. Působí při něm obranné mechanismy zajišťující přežití člověka, který je v nebezpečí. Když je člověk vystaven stresu dlouhodobě, původně užitečné obranné mechanismy začnou tělu škodit. Mohou vést k úzkostem a depresím nebo vyvolávají různé zdravotní obtíže – psychosomatická onemocnění (zdravotní obtíže bez diagnostikované příčiny). Úzkost je nepříjemný stav mysli, jejíž příčinu nemůžeme definovat. Je často doprovázena nepříjemnými příznaky – bušení srdce, nevolnost, bolest na hrudi, zrychlené a zkrácené dýchání, průjem, napětí svalů, pocit knedlíku v krku, zimnice nebo pocení, třes těla a další.

Fobie je chorobný, bezdůvodný strach ze situací, lidí či objektů, který u ostatních lidí není. Tento strach může být ochromující a narušuje běžné fungování. Strach je přítomen nejen při vystavení se této situaci, ale i při očekávání nebo pomyšlení na ni (úzkost z očekávání, anticipační úzkost). Zasahuje do každodenního života. Výsledkem je vyhýbání se situacím, které způsobují negativní pocity.

Panika je sociálně psychologický jev. Záchvat paniky se projevuje silnou úzkostí bez zjevné příčiny. Člověk cítí výraznou obavu o zdraví a život. V klidu mívá strach z nového záchvatu. Prožívá strach, že se vše bude opakovat znovu. Prožívá strach ze strachu. Vyskytují se výrazné tělesné příznaky (bušení srdce, chvění, pocení, obtížné dýchání, pocit závratě, obava ze smrti).

Při EFT terapii s klienty zpracují všechny negativní projevy, které se v konkrétní situaci vyskytují, až do jejich vymizení. U panických atak jsou velmi dobré výsledky. Doporučuji.

Dobrý den, mám 20 let a mám fobii z dopravních prostředků, deprese a strach z lidí. Všechno to začalo, když mi bylo špatně při cestě na autobus a v autobuse. Zvracela jsem cestou a někdy jsem nebyla schopná ani vyjít z domu. Tyto příznaky jsem přehlížela, před 2 lety mi zemřel otec ze dne na den, až tam jsem se rozhodla, změnit školu a navštívit psycholožku. Po smrti otce jsem měla problém jet autobusem, jít nakupovat, jít do velkého obchodního domu, jet jiným do dopravním prostředkem, jíst na veřejnosti, v restauraci, něco řešit, někam vůbec jít. Do dnešního dne chodím k psychiatričce a užívám antidepresiva. Zvládám chodit nakupovat, chodit se někde najíst, občas se projedu autobusem. Je mi celkově lip, hlavně díky svému příteli a rodině..

Brzy mi bude 53 let, mé problémy začaly ještě v době, kdy, tuším tato diagnóza ještě neexistovala. Bylo to v roce 1979, kdy jsem chodil do deváté třídy ZŠ. Do té doby jedničkář, výborně a rád jsem m.j. četl. Byla hodina Čj, dlouhý a obsahově tíživý příběh z války. Já četl, napřed vše jako obvykle, pak najednou slyším jen svůj hlas ve třídě hrobového ticho. Rozbušilo se mi srdce, sevřelo hrdlo, nemohl jsem dýchat.

To odstartovalo mé celoživotní prokletí na plné pecky. Pak už přibývala jedna situace za druhou. Jakákoliv činnost až po neschopnost cestovat,zaplatit u pokladny, podepsat se společného jist. Kdo nezná, neuvěří, jaké je to peklo. Navíc jsem to bral jako osobní selhání a nevěřil se.

Lékařskou pomoc jsem vyhledal na střední škole v 16ti letech. Zkusil jsem farmakologie i psychoterapii, pomáhaly jen návykový „bézeddéčka“.

V zásadě to dnešní medicína řešit neumí. Lze „to“ tlumit, pomůžou antidepresiva, ale protože se nejedná o depresi, fobie vás nezbaví.

Mé problémy začaly někdy okolo 20. roku mého života, po jednom z mnoha pubertálních večírků. Ochromil mě náhlý pocit strachu ze smrti a srdce jelo jako o závod. Za pár minut vše přešlo, ale šíleně mě to vyděsilo. Vzpomínala jsem pak dlouhou dobu, jestli jsem tyhle pocity někdy zažila a měla jsem zdání, že nějaké takové pocity si pamatuju i z dětství, ale samozřejmě ne v takové míře, jen jsem si je vybavovala, když jsem měla strach o rodiče nebo babičku a strach z toho, že by se jim mohlo něco stát a já zůstala sama. Nebyly to pocity stejné, ale když přešel největší nával úzkosti, byly si něčím podobné.

Od té doby jsem měla pokoj, občas se u mě objevil jen takový pocit zvláštního neskutečna, nic víc až do roku 1997, kdy jsem porodila svou dceru. Jejím narozením se ve mě vyšponoval strach o ni a zodpovědnost. Rodila jsem s váhou 90 kg a do skončení šestinedělí jsem vážila nějakých necelých 50 kg. Přitom jsem jedla celkem normálně, ale jakoby jsem měla v sobě nějakého červa, který ze mě vycucával energii. Měla jsem pocit, že musím svou dceru neustále hlídat, dávat na ni pozor, v noci jsem ji pořád hlídala, jestli dýchá, začala jsem chodit zamykat, abychom byly v bezpečí, kontrolovat plyn. Dnes už vím, že jsem si krásně nechala rozjet obsedantně kompulzivní poruchu. Na druhou stranu, jsem se na mateřské cítila hodně sama a pralo se ve mně, to že jsem musela příchodem dítěte opustit dosavadní svobodomyslný život mladé holky.

Moje problémy se začaly stupňovat, bývalo mi hodně zle, motala jsem se, pořád mi bylo mdlo. Dohnalo mě to začít chodit po doktorech. Strávila jsem pochodováním po interních ambulancích, odběrech krve, vyšetřeních EEG skoro celý rok, ale k překvapení všech všechny výsledky byly v pořádku. Nikoho z lékařů v té době nenapadlo poslat mě k psychiatrovi. Mé problémy se pořád zhoršovaly, sotva jsem stála na nohou, byla jsem příšerně unavená a vyčerpaná. Každý den se u mě projevovaly příznaky paniky minimálně 5× po hodině a pak znovu ještě vždy uprostřed noci. Tlak mi vylítával v průběhu záchvatu na nějakých 220/170 a tepy taky okolo 170. Zdá se to neuvěřitelné, ale bylo to tak. Samozřejmě tím jsem trpěla nejen nesnesitelným strachem, ale i obrovskými závratěmi, třesem, nevolností, tlakem za ušima, očima, vše mi trnulo a už ani nevím, co vše ještě. U jednoho takového záchvatu jsem to nevydržela a zavolala si rychlou. Teprve tahle paní doktorka mě odkázala skoro po roce na psychiatra. Mně samotné to vůbec nenapadlo, protože v té době nebyli tak obvyklí jako teď.

Začala jsem spolupracovat ambulantně s psychiatrem, dostala jsem Neurol a Fevarin. Bohužel ani po nějakém měsíci dvou nedošlo k úlevě a chtě nechtě jsem musela nechat svou téměř roční holčičku u rodičů a odjet na 8 týdnů do „blázince“.
Nedám dopustit na tohle zařízení, dokonale mi byl vysvětlený zdravotní stav, příčiny příznaků atd. Nastoupila jsem terapii a pomalu jsem se dávala dohromady. Je pravda, že jedna věc, na které ukazují, jak panický záchvat funguje, je ho vyvolat uměle. Tohle by měli dělat jen lidi, kteří někdy zažili panický záchvat v plné síle, protože je obrovský rozdíl v tom, že uměle vyvolaný záchvat je bez úzkosti, což se fakt nedá srovnat a nikoho to nepřesvědčí.

Po 8 týdnech a skleníkovém efektu jsem se vrátila domů. Fungovala jsem normálně, bohužel záchvaty chodily pořád. Dnes to bude 17 let od narození mé dcery, beru Asentru, několikrát jsem léky vyměnila, snažím se o autogenní tréningy, o relaxace. Myslím, že jsem spoustu věcí pochopila, jsem v klidu a žiju v pohodě. Stejně jsem se přes veškerou snahu panických záchvatů nezbavila a v nepravidelných intervalech jsou tu se mnou pořád. Zrovna včera mě jeden neskutečně překvapil, když jsem si jela pro jahody na dort pro mou dceru a hrůzou a závraťěmi jsem nemohla vylézt z auta. Ale neva i dnes je den a třeba to vyjde. 

Dobrý den. Ráda bych přispěla svým příběhem. Panická ataka se u mě projevila poprvé ve 35 letech. Bylo to v období, kdy u mě došlo k zániku plodů a následně se u mě zjistilo onemocnění štítné žlázy (hypofunkce). První ataka přišla nečekaně v obchodě, postupně pomalu přibývaly další (v kině, škole atd.). Poprvé mě odvezla záchranka při hádce s manželem a úvahách o rozvodu. Následovalo ještě jedno odvezení, kdy jsem si již uvědomovala, že se musím léčit a nechala jsem se odvézt na psychiatrickou ambulanci. Tam jsem popsala své pocity a byla mi diagnistikována též panická porucha jako v nemocnici, kde jsem se domnívala, že mám infarkt. Ten však přístroj neprokázal.

První problémy se strachy a úzkostmi jsem začala mít někdy v 16. nebo 17. letech, když jsem měla problémy s přítelem a následně jsem byla hospitalizovaná v nemocnici pro dušnosti, motání hlavy, tlak na hrudi. Lékaři to přisuzovali mojí srdeční vadě, ale na EKG nic poznat nebylo. Po týdnu mě pustili domů. Od té doby se mi tyto stavy vracely častěji. Často jsem začala být vnitřně neklidná například ve frontě v nějakém obchodě, v divadle, v kině. Někdy se úzkost dostavila zničeho nic, třeba při četbě knihy, při venčení psa nebo při jakékoliv denní aktivitě.

Vyvrcholilo to na mém maturitním plese, kde jsem málem zkolabovala. Nejprve mi začalo být horko, poté se začala motat hlava, v šatech jsem si najednou připadala hrozně svázaná, špatně se mi dýchalo, třásly se mi ruce, srdce bušilo jako o závod. Rodina mě musela z plesu odvést kolem 22:00, takže jsem se svou třídou nezůstala ani na odšerpování. To mě donutilo začít si hledat lékařskou pomoc.