po tříměsíčním nepohyblivém stavu po operacích jsem se probudila se zvláštní bolestí zad, ovšem jen v pravé polovině - přesně. Ta se stupňovala, snědla jsem během týdne balení Brufenu a Paralenu, ale s bolestí to ani nehnulo. Pak jsem si všimla, že mě začíná bolet okolo kotníku. Šla jsem k lékaři, udělal mi odběry, řekl, že je to možná flegmona, záda mezitím jakž takž ustala. Druhý den jsem měla zvýšené CRP a další hodnoty, na RTG plic výpotek a šup do nemocnice. A tam mi našli embolii s plicním infarktem, protože ta noha byla od zánětu žil. A taky mi zjistili dědičnou mutaci, takže jsem doma, chodím na procházky a jím Pradaxu na „ředění“ krve. Ale o té bolesti zad jsem se dočetla až tady, v žádné literatuře jsem to neviděla. Všude se píše o bolesti na hrudi - tak tu jsem vůbec neměla, to bych určitě utíkala do nemocnice. Ale se zády? Asi to opisují jeden od druhého.

Z pátka na sobotu mě začalo bolet pod levým podžebřím a vystřelovalo mi to protilehle do zad. Aha, říkám, žlučník se mi promítá na druhou stranu. Měla jsem smažák s hromadou tatarky a tak jsem přemýšlela na dietní chybu. Postupně jsem snědla čtyři No-Spy, dva Auliny, dala si teplou koupel na uvolnění a byl klid až do soboty do večera, kdy už jsem se zase kroutila a nevěděla jak si sednout lehnout. Opět jsem sáhla po No-spa a Aulinu a našla jakous-takous úlevovou pozici na pravém boku s rukama nad hlavou a myslela, že to do rána zabere a že se z toho prostě vyspím. Jenže v neděli ráno mě probudila už opravdu hodně nepříjemná bolest pod levým žebrem a v zádech, sotva jsem byla schopná vylézt z postele. První co jsem udělala, tak jsem vyjedla zbytek platíčka s No-spou a doplnila dvěma Zaldiary a zase nalezla, - tedy spíš se v předklonu dobelhala do vany do teplé vody. A už jsem skoro nevylezla, namísto úlevy se to horšilo raketovou rychlostí, nemohla jsem se nadechnout, protože každý pokus o nádech provázela ostrá řezavá bolest pod levým žebrem a naproti v zádech.
Za docela malý okamžik už jsem řvala jako tur a bylo mi jasné, že tohle sama už nezvládnu. Ani brýle jsem si nestihla nasadit, jaký to byl fofr, a to jsem silně krátkozraká. Zavolala jsem si se značnými potížemi ambulanci, do sanity mě donesli, píchli mi něco proti bolesti a v nemocnici zjistili vysoké CRP. Udělalo se sono a CT ledvin (nic), zachytil se tam růžek plíce a něco se jim nezdálo, tak se dělal znova CT plic s podezřením na embolii - a byla tam. Nikterak rozsáhlá, ale byla. Už včetně zápalu plic a zánětu pohrudnice.
Nikdy, ani ve snu, by mě něco takového nenapadlo, že se mi může stát - jsem totiž jinak fyzicky veskrze zdravý jedinec, v práci se dost naběhám. Nutno poznamenat, že jsem do té doby, než se to stalo, ležela dva týdny doma s pořezanou a zafačovonou rukou. Nějaké domácí práce se jen jednou rukou moc dělat nedají a ani jsem se do toho nehrnula. Zkrátka jsem hodně a ještě víc ležela, odpočinek a spánek navíc se mi víc než hodily. A takhle to dopadlo. Nevím, čemu jinému to přičíst. Možná, kdybych víc chodila na procházky a víc se hýbala, tak se to nestalo. Sono DK a srdce vyšlo negativně, nikde nic, nepřišlo se na nic dalšího podezřelého. Nadváhu nemám, stravuji se povětšinou zdravě, ale jsem kuřák. Antikoncepci neberu. Výsledky na Leydenskou mutaci zatím neznám. Z nemocnice mě pustili šestý den. V nemocnici jsem dostávala antibiotika na zápal plic a fraxiparin podkožně 2× denně + Novalgin na bolest 4× denně, nyní užívám 2×denně Eliquis 5mg.

Dědeček sice jedl spoustu tučného jídla, přesto byl čiperný a veselý důchodce. Bylo mu 70 let. V pondělí byl na operaci s malým nádorem v Šumperské nemocnici. Již před 15 lety měl nádor na střevech, ale velký. Nevím už přesně kolik, ale vzali mu asi 30 40 cm střeva. Tentokrát nádor zachytili brzo, protože chodil velmi často na kontroly. Doktor tvrdil, že se jedná o standardní operaci.

Operace proběhla úspěšně a dle doktora bez komplikací. V noci z pondělí na úterý se dědovi přitížilo a museli ho oživovat a napojit na přístroje a dali ho do umělého spánku. Diagnostikovali mu plicní embólii. Doktor tvrdil, že mu dali léky na ředění krve, ale nemohli příliš silné, aby nevykrvácel z rány po operaci. O žádné operaci ucpaného místa nemluvili.

Po poledni ho museli oživovat znovu, ale už se jim to nepodařilo. Pořád si kladu otázku proč se to stalo? Že by doktoři zapomněli nějaké vstupní vyšetření? Nebo neudělali vše co mohli po operaci? Nebo to byla jen nešťastná shoda náhod?

Nevím. Ale naši rodinu to zdrtilo. Byl to pro nás šok. Nikdo nečekal, že by v jeho zdravotním stavu nás mohl opustit.

Dali jsme dědečka na pitvu. Život mu to sice už nevrátí, ale třeba to zachrání život někomu jinému.

Také jsem prodělala plicní embolii, a to v lednu 2017, i když trošku špatně mi bylo už od Vánoc a to jsem poté ještě i chodila do práce. Pouze se mi špatně dýchalo nebo spíš nešlo pořádně vydechnout a bolela mě levá lopatka. Jelikož mám potíže s páteří, tak jsem to připisovala právě tomu a nijak jsem to neřešila. Po návštěvě praktické lékařky ihned odběr krve a interna, kde si mě hned nechali a nasadili kapačky + injekce. Poté rtg plic, CT, nasadili xarelto a za 2 dny mě pustili domů.

Bohužel se příčina nepodařila zjistit, nekouřím, hormonální antikoncepci neberu, křečové žíly nemám, Leidenskou mutaci také ne a v rodině žádné potíže. Snad bylo příčinou předchozí nachlazení+zánět průdušek a sedavé zaměstnání, nevím. Půl roku jsem brala xarelto, pak eliquis a nyní jsem již bez medikace. Jen by mě zajímalo, z čeho jsem to měla, abych se toho mohla vyvarovat, ale to mi nikdo nedokázal říct.

Měl jsem akutní stav vyvolaný plicní embolií. Na akutním příjmu v nemocnici lékař podle mého popisu mých pocitů a stavu odhadl diagnózu, kterou potvrdilo vyšetření na TC a později i ultrazvukem - možná nezopakuji přesně, tak něco jako masivní plicní embolie.

Zde jsem se dočetl příznaky, k nim uvedu vlastní zkušenost:

* bolest na hrudi - neměl jsem žádnou * úzkost - neměl jsem žádnou+ * dušnost - naopak jsem měl dýchání zcela volné, ale velmi zrychlené, které se mírnilo jen při naprostém klidu a naopak prudce zhoršilo třeba jen při postavení se na nohy * modravé zbarvení kůže - naopak - místa kolem kotníků někdy i prsty mívám promodralé, ale během popisované příhody jsem tam i jinde, třeba na rukou, měl kůži nápadně bílou * pocení - nepotil jsem se * nízký krevní tlak - tlak mívám kolísavý, během příhody jsem si naměřil 126/82, tedy normální * zrychlený tep - to nevím, nezjišťoval jsem, je to možné, ale nepociťoval jsem to * zvýšená náplň krčních žil - to nevím, nesledoval jsem * vykašlávání krve - neměl jsem - kašlat jsem se nutil, kdysi jsem četl, že to pomůže při srdečních potížích - nic jsem nevykašlal * bezvědomí - možná jsem měl. Měl dojem, že potom, co jsem si lehl na zemi na záda, jsem usnul - možná podezřele rychle

Se stavem naprostého vyčerpání a dechu rychlém jako po běžeckém sprintu s přemáháním až na pokraj možnosti, ale jenom po sebemenším fyzickém zatížení a ještě dlouho při naprostém klidu, jsem hloupě bojoval. To byla chyba! Doporučuji klid, zavolat pomoc - záchranku a pokud možno dospělou osobu v dosahu.

Měl jsem si uvědomit, že takový stav nemůže nastat bez vážného zdravotního problému. Předávám tuto zkušenost, snad někomu pomůže.

Bolest v zádech, neschopnost se nadechnout, bodání pod lopatkou. Jako by Vám leželo na plicích 20kg a nevíte, jak se dodechnout.

Byla jsem na operaci se žaludkem ve 24letech a neřekli mě, že před operací bych měla vysadit alespoň na 6 týdnů antikoncepci. A mělo to přetrvat i po operaci na 6 týdnů. Když jsem odjižděla z nemocnice, tak jsem se výslovně ptala, zda můžu nasadit antikoncepci zpátky, a bylo mě řečeno,že můžu.

Za 14 dní se mě po operaci objevili bolesti zad, neschopnost se nadechnout. Otec mě odvezl na pohotovost a ty mě začaly vláčet po rentgenech a odběrech krve.
A už si mě tam nechali na pozorování a ráno mě řekl primář, že jsem přodělala oboustranou plicní embolii. Mohla jsem chodit po oddělení dva dny a pak jsem začala vykašlávat i krev a šla si lehnout na 14 dní na JIPku. A tam jsem se nemohla hnout z postele.

Léčení heparinem, potom Warfarinem. Ten mě neseděl, lítal mi Quik. Moje doktorka mě poslala na kardiologii. Výborný lékař, v dobu se zapojil do studie Garfield-VTE. Na poznatky o TEN. Vysadil Warfarin. A nasadil Xarelto. Co jsem brala půl roku. A podle hematologie jsem měla už všechny výsledky v pořádku. I faktor VIII.

Teď jsem otěhotněla a chozením po kardiologii a hematologii mně zjistili v 17. týdnu vzestup faktoru VIII byla mě zase nasazená léčba profylaxi.

Každé 3 týdny na odběry krve. A sledování nohou, zda otékají nebo tvrdnou.

Taky jsem tuto nemoc v prosinci prodělala. Bylo to pro mě překvapivé, neboť se nekonala žádná velká bolest na hrudníku, žádný kašel, ani nic podobného. Dokonce ani dušnost se nekonala. A přece jsem PE měla.

Ve svém životě, ve věku 50+, jsem měla již 4. trombózu žil. Naštěstí po té 3. mi udělali důkladné testy, které zjistily dědičnost této nemoci. Ale bylo mi řečeno a vše tomu i nasvědčovalo, že mám komplikace vždy poúrazové nebo pooperační a v normálním životě mi nic nehrozí. A přece stačilo malé bouchnutí do lýtka při nástupu do autobusu, s drobnou odřeninou k tomu, aby se mi v tomto místě udělala trombóza, která následně vyústila i v PE.

Výhoda byla, že při návštěvě lékařky, kdy jsem hlásila otok a bolest v lýtku, tato už
nemusela tápat a obezřetně mě poslala na cílené vyšetření.

Ale i pro ni byla diagnóza PE překvapením.

Jsem nekuřačka, nikdy jsem nebrala antikoncepci, nemám práci, při které bych musela dlouho stát, spíše naopak. Mám sedavé zaměstnání a protože zaměstnavatel požadoval dlouhé přesčasy, přitížilo mi to dlouhé sezení a stres.

Jak je vidět, příznaky velmi zkreslené, takže neumím si představit, co by bylo, kdybych nebyla rizikový pacient, o kterém se to ví.

Dobrý den, také jsem si prošla touto nemocí a podělím se o zkušenosti. Asi dva dny po dlouhém zaoceánském letu jsem dostala bolesti do lýtka, noha však nebyla nijak oteklá a bolest byla spíše při zvednutí nohy po došlapu než vyloženě při došlapu a taky při stání. Noha bolela i při sezení, nejméně bolela v leže. Vzhledem k tomu, že jsem neměla ani tušení o nějaké tromboze, chodila jsem dva dny s bolestmi a říkala si, že pokud to do víkendu nepřejde, tak půjdu k lékařce. Za další dva jsem letěla zpět a po cestě mi začalo bolet v zádech a jakoby na průduškách, říkala jsem si, že to je asi z toho letu, nějaký zkřípnutý nerv, že mě prostě bolí záda. Vzala jsem si prášek od bolesti, ale nepomáhalo to. Cesta domů mi trvala celkove cca 20 hodin a bolest se zhoršovala a začínalo se mi špatně dýchat, vše jsem přičítala bolesti zad. Mezitím se bolest rozšířila ze zad a hrudníku i níže k žebrům a dýchání mi dělalo stále větší potíže. Najít při cestování polohu, při které by to bylo aspoň trochu lepší, se mi podařilo až ve vlaku. Když jsem v noci dojela domů, bylo mi jasné, že musím hned ráno k lékaři, celou noc jsem nespala, bodavá bolest při dýchání se stále zvyšovala.
Ráno jsem navštívila lékařku s tím, že mám skříplé záda a potřebuji nutně něco od bolesti a že mimochodem mě už skoro týden bolí lýtko, ale to teď není tak akutní. Lékařka ihned poznala spojitost lýtka s bolestmi na hrudi a nechala mi udělat odběr krve, zda nemám trombozu, přestože na noze nebyl vzhledově vůbec žádný viditelný problém (pak jsem se dozvěděla, že při hluboké žilní tromboze nemusí vždy noha změnit barvu či otékat). Během čekání na výsledky krve se mi už tak špatně dýchalo, že jsem nakonec dostala injekci od bolesti, která mi trochu pomohla, i když ne úplně, ale aspoň trochu.
O plicní embolii se nejdříve mluvilo spíš jako o možnosti, ale spíše ne. Když se mi ale stále hůře dýchalo a nebyla jsem schopna ani v klidu podstoupit vleže EKG, protože jsem se vleže dusila, odeslali mě ihned na angio CT plic, kde se PE potvrdila. V nemocnici si mě už nechali, dali mi injekci do břicha a léky od bolesti.

Jsem sportovec, nekuřák, přesto jsem před měsícem skončila v nemocnici s rozsáhlou oboustrannou embolií plic. Diagnóza mě velmi zaskočila, protože jsem neměla typické příznaky ani akutní náhlý stav.

Asi 2 měsíce jsem se cítila velmi unavená, psychicky stísněná. Pak jsem začala být trochu dušná, cítila tlak na hrudníku (ale ne bolest), to vše však pouze při zvýšené námaze (chůze do kopce či schodů). Vše jsem přičítala jarní únavě a stresu. Snažila jsem se poslouchat své tělo a hodně jsem odpočívala, nesportovala. Pak jsem se však rozhodla s únavou skoncovat, zmobilizovat síly a šla si zaplavat (vyzkoušený a zaručený lék na všechny neduhy těla i ducha). K mému nemilému překvapení jsem však po 3 bazénech nemohla popadnout dech, ruce a nohy mi vypověděly poslušnost. Ještě stále jsem byla přesvědčená o své psychické labilitě, projevu deprese. Po dalších 3 dnech jsem se rozhodla navštívit svou obvodní lékařku, aby mi předepsala něco na psychické uvolnění či doporučila nějakého odborníka - psychiatra. Poslechla si mě, natočila EKG, ale nic neshledala. Přesto se jí něco nezdálo (zná mě jako sportovce), přeptala se i na hormonální antikoncepci (ano, užívala jsem) a rodinnou anamnézu (tromboza u sestry i otce) a „pro jistotu“ mi proti mé vůli zavolala sanitu, že chce nejprve vyloučit možnost plicní embolie. Následovala vyšetření - RTG plic, plicní scintigrafie, ECHO srdce a hospitalizace. Druhý den i CT, které jen potvrdilo rozsah embolie a ultrazvuk žil dolních končetin, kde mi objevili trombozu (přestože mě nic nebolelo, žádný otok, žádná zvýšená teplota).

Dobrý den,
je mi 37 let a taky bych se podělil o svoji čerstvou zkušenost s plicní embolií.
Večer jsem se vrátil po 12hodinové pracovní jízdě autem konečně domů, kde jsem na sobě začal pociťovat počátky mírného nachlazení (začala mi rýma, prskání atd). Pro jistotu jsem si vzal paralen a ibalgin, jelikož mne mírně začalo bodat mezi lopatkama a šel jsem spát. Kolem 4 hodiny raní mě probudila bolest v zádech a vysoká horečka 39,2°C, pálení v krku. Opět jsem si ihned vzal paralen, brufen a udělal čaj a šel znovu spát s tím, že si to vyléčím sám.
Po obědě jsem se již nemohl skoro nadechnout. Vždy když jsem se pokusil více nadechnout (více jak o třetinu), tak mě bodlo mezi lopatkama a silně pálilo v krku. Oblékl jsem se a mazal na pohotovost do nemocnice v domnění, že mi nasadí antibiotika na chřipku a půjdu zas dom. Na pohotovost jsem došel velmi pomalu, jelikož se mi špatně dýchalo. Čekárna byla úplně plná, naštěstí otevřela sestra a uviděla mě, jak tam sedím a lapám po dechu, a ihned mne vzala do ordinace. Tam mi prozatím nasadili kyslíkovou masku a lékařka se mnou začala komunikovat co, jak a kde bolí. No a už mne posílala na EKG, RTG. Sestra odebrala krev, změřila tlak a poté se lékařka rozhodla i pro CT. Výsledky jsem věděl cca za 2 hodiny, diagnóza „Plicní embolie“.
Dneska musím říct, že mám velké štěstí, že jsem se rozhodl jít na pohotovost do vinohradské nemocnice, můžu děkovat personálu ambulance, asi bych tu jinak nebyl.

Vse zacalo pet tydnu po cisarskem rezu. Doma jsem se starala o male miminko a jeste druhou dceru (5 let). Mela jsem ostre pichani v levem boku, pri nadechu, vydechu, jako-by vas bodily nozem, a take jsem omdlela kdyz jsem vysla schody nahoru na toaletu. Zavolala jsem si zachranku a bylo mi receno, ze je to zanet na pruduskach a doktori by mi jen dali prasek od bolesti a tak mi doporuciijit k obvodnimu druhy den.

OL mi nasadil antibiotika, ale bolest neustavala a az jsem citila pychani pri kazdem nadechu a vydechu sla jsem na pohotovost. Udelali mi CT a EKG a RTG a zjistili mi PE na obou stranach plic. Okamzity nastup d nemocnice, warfarin, injekce a morfin od bolesti. Po propusteni sest mesicu warfarin a kontrola krve. Ted je tomu tri roky a zacalo me pichat na leve strane, jen obcas, ale stejna bolest jako predtim a tak jsem zrovna sla na pohotovost, kde mi vzal krev, udelali RTG a diagnose opet PE a znovu lecba v nemocnici a injekce a warfarin…lidi verte sami sobe a nepodcenujte se

Dobrý den,

můj manžel 48let, sportovec, nekuřák, štíhlý chlap, bez zdravotních komplikací měl náhlé bolesti lýtka, bolest nepřestávala a sám cítil, že je ta bolest „jiná“, tak navštívil pohotovost, tam ho poslali domů s doporučením ledovat, následný den navštívit cévaře, který mu diagnostikoval prasklý sval, manžel se ještě ptal pana doktora jestli si je jistý, že už prasklý sval měl a tohle je jiná bolest, pan doktor si byl svou diagnózou jistý. Manžel poctivě ležel celý víkend bolest nepřestávala, noha netýkala, k tomu se mu přidala bolest hrudníku, mysleli jsme si, že je to skřípnutý nerv z toho ležení. Naštěstí jsme se nedali odbít a vyžadovali jsme pořádné vyšetření, manžel měl trombózu v obou lýtkách a embolii plíce.

Přišli jsme jak se říká, za pět minut dvanáct. Dělím se o tuto zkušenost ne proto abych si stěžovala na doktory, doktor je také jen člověk, spíš proto, abyste nepodceňovali svůj vnitřní hlas, když už byl manžel z nejhoršího venku řekl:já to věděl, já to cítil, že to je něco vážnějšího. Doktor neví, co cítíte, proto se nenechte odbít.

V loňském roce jsem začal mít problémy s dýcháním a začala mi bolet levá noha. Začal jsem na oddělení ortopedie, kde mi byla následně doporučena konzultace se specialistou na žilní choroby. Praktický lékař, který mi měl dát doporučení, konstatoval, že stačí mast Ibalgin duo afekt a s kašlem mne doporučil na plicní oddělení polikliniky v Litvínově. Tam jsem docházel na kontroly jednou za měsíc, kdy čekací doba v čekárně byla vždy nejméně tři hodiny (i když jsem byl objednán). Na lékařské zprávě bylo vždy napsáno kontrola za měsíc a při zhoršení stavu kontrola okamžitě. Zhruba v polovině dubna se stav zhoršil a tak jsem chtěl navštívit ošetřující lékařku, ale sestra mi sdělila, že pokud nejsem objednán, tak mne nevezmou a ať navštívím obvodního lékaře. Ten shodou okolností zemřel a tak mě dcera odvezla do nemocnice.

Umístěn jsem byl na plicním oddělení, kde jsem byl ještě celý týden léčen na bronchitidu. Po týdnu jsem byl propuštěn domů údajně ve stabilizovaném stavu. Za ten týden jsem dostal tolik různých léků včetně codeinu 30 mg. třikrát denně, který mi utlumil dráždění ke kašli, že to vypadalo tak, že bronchitida le vyléčena. Po dvou dnech mi otekla levá noha a dcera mi opět odvezla do nemocnice, tentokrát na internu. Tam mi okamžitě začali píchat injekce do břicha a podávat warfarin.

Na CT se zjistilo, že mám oboustrannou plicní embolii a tak jsem dalších deset dnů strávil v nemocnici. Nyní chodím každý týden na kontrolu krve a beru stále warfarin podle pokynu obvodní lékařky. Léčba bude údajně zdlouhavá a warfarin budu možná užívat do konce života. Doufám, že dlouhého. Hlavně to chce se nevzdávat.

Mamince bylo nedožitých 55 let, před několika lety prodělala řezný úraz dolní končetiny. Po nedlouhé době po tomto úrazu (cca 3 roky zpět) byla léčena antibiotiky na zánět průdušek. Otékaly jí nohy a měla problémy s dýcháním. Po dobrání antibiotik to bylo stále stejné. Domluvila se s obvodním lékařem na domácí návštěvě, ten po prohlídce zavolal převoz do nemocnice. Když si maminka sedala na křeslo k převozu, na chvíli omdlela. Byla okamžitě převezena na JIP v nemocnici,kde jí zachránili.

Před třemi týdny odjela k příbuzným do východních čech, kde pomáhala svojí tetě, o kterou se v bytě stará pečovatelská služba. Již před cestou ji začaly otékat nohy, ale nedávala tomu velkou váhu, občas se jí to stávalo. Byla silná kuřačka a díky problémům s kolenem už se jí nechodilo dobře, takže neměla tolik pohybu a při výšce 183 cm měla nadváhu. Po příjezdu začaly problémy s dýcháním, které její známý - praktický lékař vyhodnotil jako zánět průdušek a léčil antibiotiky. Dobrala antibiotika a 26.3. ráno byla ještě na odběru krve. Večer předtím měla zvýšenou teplotu a k ní se přidala bolest v chodidle a nártu a píchnutí u srdce když pomáhala tetě vstát.

Při odběru krve řekla lékaři jen o píchnutí u srdce,o bolesti v chodidle se bohužel nezmínila (nechtěla zdržovat plnou čekárnu).Na to konto jí pan doktor sdělil, že to může být skřípnutý nerv když tetu zvedala. Po příchodu domů se jí hůř dýchalo, ale to přikládala tomu, že musela do patra po schodech. Večer v šest hodin si lehla na gauč k televizi, usnula a zřejmě upadla do šoku nebo omdlela a z gauče spadla. Po přivolání RZS a lékařky ji ještě 50 minut oživovali, ale marně.

Mamince bylo šedesát let a byla rok v důchodu. Moc si ho užívala, jezdila na výlety, bavil ji geocaching, netrpěla žádnými nemocemi. Před deseti lety měla zlomenou nohu a dostala do holenní kosti na měsíc šroub. Ten se potom těžko a s komplikacemi dostával ven. Od té doby měla v levé nože občas bolesti a udělali se jí křečové žily. K lékařům ale chodila nerada a jen v nevyhnutelných případech, takže se už nikdy na žádné vyšetření nedostala. Asi před půl rokem začala mít velké bolesti v levém lýtku, ale připisovala to té staré zlomenině a aby se vyhnula doktorům, léčila to ibuprofenem. Opravdu to do tři týdnu přešlo a zmizela i ta její křečová žila. Byla pyšná, jak to zvládla bez lékaře a odjela na dovolenou.

Minulý měsíc maminku začala bolet žádá pod lopatkou, posílali jsme ji k lékaři, ale byla přesvědčena, že je to z přelezení, bolest připomínala skřípnutý nerv. Asi tři noci nemohla spát a budila se bolesti. Takže opět brufen a k tomu elektrická deka. Ale asi ty bolesti nebyly tak silné, jak někdo píše nahoře, protože se s nimi vydala na celodenní výlet. Byla večer unavenější než jindy, kašlala, ale jako kuřačka to u ní nebylo tak neobvyklé. V tu noc spala dobře a nebudila se. Ráno šel taťka do práce ani ji nebudil a když se ve tři vrátil z práce, byla po smrti. Očividně ráno vstala, oblékla se, uvařila oběd a ještě si dala kávu. Sice nevíme, jak prožila poslední chvilky, ale nikomu nevolala a zdálo se to náhle.

Později se prokázala rozsáhlá trombóza hlubokých žil v levém lýtku a plicní embolie levé plíce. Samozřejmě si všichni vyčítáme, že jsme ji k tomu lékaři nedotlačili. Moc se trápíme navíc když se dočítám, že následná léčba je tak jednoduchá.

S touto chorobou mám bohužel také zkušenost. Začalo to celkem nevinně, asi jako běžné nachlazení, pak to vypadalo spíše na zánět průdušek, když se po týdnu dostavila nepředstavitelná bolest levého ramene a zad, věděla jsem, že něco není v pořádku. Hned ráno jsem se s bolestí doplazila k obvodní lékařce, ta mi dala antibiotika na průdušky a s tím, že s ramenem mi nepomůže, ať si vezmu něco na bolest, mě poslala domu.

Ležela jsem tedy s příšernými bolestmi doma, ale jak se blížil večer, nemohla jsem už pomalu dýchat, bylo to příšerné, nejhorší bylo, že tím, jak mi nešlo nadechnout, mě chytala větší a větší panika a zrychloval se mi dech, celé se to tím zhoršovalo. Jela jsem tedy na pohotovost, tam mi dali injekci na bolest a poslali mě domů, že mi ještě antibiotika nemohla zabrat, takže mam být trpělivá.

Ráno opět příšerné bolesti, vydržela jsem do odpoledne a jela na příjem, pro injekci na bolest. Tam mě chtěli sestry poslat domu, opět to stejné, že mi jen ještě nezabrala antibiotika a u zánětu průdušek přece bolí na prsou, tak co jančím. Jenže v tu chvíli už mi bylo z bolesti a nedostatku kyslíku tak zle, že jsem málem omdlela, s nelibostí mě tedy poslaly na plicní.

Ujala se mě paní primářka, okamžitě na lůžko a už jely testy, do večera jsem věděla, že mám plicní embolii obou plic a že bohužel v levé plíci navíc proběhl plicní infarkt, po kterém kus plíce odumřelo a vytvořil se tam zánět. Jsem jim opravdu vděčná, protože nebýt laskavé paní primářky, možná bych už nebyla na světě. Popsané příznaky v článku sedí do puntíku.

Dobrý den,

i já bych se chtěla podělit o mé zkušenosti s embolií. V roce 2011 jsem byla letecky 2× na dovolené. Je mi 42 let a před 10-ti lety mi po pár povrchních zánětech žil udělali vyšetření krve. Diagnoza Leidenská mutace genu. Dle tohoto zjištění jsem měla před každým letem, dlouhou cestou, při úraze atd. zahájit preventivní léčbu (např.injekce fraxiparinu). Bohužel jsem to nedodržela, protože jsem po celou dobu těch 10-ti let neměla žádný problém.

Po druhé dovolené (3h letu) po příletu do ČR jsem se druhý den kolem půlnoci probudila s ostrým bodáním do pravé poloviny plíce. Spíš mi to připadalo jako natlouklé žebro. Vzala jsem si brufen v domnění, že jde o skříplý nerv a usnula jsem. Ráno jsem sotva vstala a šla k lékaři. Diagnóza od něj zablokovaná páteř + injekce na bolest a tablety Novalginu. Večer opět bolesti, tak jsem jela na pohotovost, kde už jsem se i špatně nadechovala. Paní doktorka z pohotovosti mi opět dala injeci a poslala domů.

Třetí den jsem s bolestmi šla do práce, že si skočím na masáž. Kolem 15-té hodiny odpoledne mě dcera vezla do nemocnice. Nemohla jsem sedět, obrovské bodání pod pravým žebrem, nádechy byla vteřinové až skoro žádné. Při každém nádechu mi vystříkly slzy od bolesti. Bohu dík jsem se dostala do péče lékařů na neurologii v nemocnici. Po pětihodinovém vyšetřování/rentgeny, CT atd. a po třech kapačkách mi sdělili, že mám plicní embolii.

Přesně,jak je tu psáno, tak mě to také dostalo. Nejdříve jsem si myslela, že jde o obyčejnou chřipku, pak snad o průdušky, nakonec suchý kašel odešel a bolest v zádech z údajného přeležení se zvýšila na neuvěřitelně bolavý. Mnou domnívaný žlučníkový záchvat. Po téměř týdnu a naléhání a vybíhání oddělení v nemocnici jsem zakončila s neuvěřitelnou bolestí v oblasti lopatek a bodáním na prsou na gatrologii, kde pan doktor řekl, že to určitě žlučník není a poslal mě na plicní a kardio s tím, že to mohou být jen zablokovaná záda.

Po pěti hodinách lítání po vyšetřeních nakonec ortel po RTG plic je to tam. Okamžitě na vozík a nemoci si ani dojít na WC. Další tři dni jsem pouze seděla, neexistovalo, že bych se mohla jen drobet položit, dýchat. To jsem neznala, pouze s hadičkami kyslíku v nose a i tak to byla bolest a nakonec ještě k tomu oboustranný zápal plic s vodou v levé plíci, ale přežila jsem na JIP 3 dni, kde jsem měla opravdu kontrolu a pak jsem byla přeložena na normální pokoj, kde jsem ještě pobyt prodloužila o 12 dní.

Dobrý den,

i já jsem před 3 roky prodělala plicní embolii. Byla jsem zrovna v 8 měsíci těhotenství. Celé moje těhu bylo do té doby skvělé, prostě nádherných 8 měsíců bez jakýkoliv problémů. Potom jsem asi nastydla a začaly teploty. Přes týden jsem doma ležela, teploty stále trvaly. Moje lékařka mi žádné léky nedávala, že se v těhotenství nic nesmí. Takže jsem doma ležela a pila čaj.

Jeden večer mi vyskočila horečka nad 40°C. Tak jsme jeli na pohotovost, tam doktor, který vypadal, že si odskočil z hospody. Dal mi jen nějaké kapky rostliné či co, že nic nesmím opět. Ještě musím říci,že jsem měla už od začátku kašel, kvůli kterému jsem nemohla spát skoro 14 dní. Musela jsem spát v sedě. Lékaři to vůbec nebylo divné. Po skoro 14 dnech mě poslala na rtg a tam mi zjistili zápal plic. Takže odjezd do nemocnice. Tam si mě po půl dni prosezení v čekárně nechali. Lékař měl podezření na plicní embolii, proto mě poslal na vyšetření, které těhotné nesmí podstupovat, ale jelikož jsem byla už v posledním měsíci těhotenství, tak riziko ve vývoji miminka bylo prý nulové. Plicní embolie se potvrdila. Takže na jedné straně zápal plic a na druhé plicní embolie.

Ihned mi začali ředit krev, píchali mi injekce do ruky. Já se pak musela naučit píchat do nohy, abych mohla jít domu. Po 14 dnech mě propustili domů, s tím že jsem měla nastoupit hned do porodnice na rizikovku. I přes to jsem byla doma týden, píchala si 2× denně injekce do nohou. Kašel už jsem neměla, takže jsem se mohla konečně vyspat. Dá se říct, že v té nemocnici jsem se skoro úplně vyléčila. Bylo mi skvěle. Co se týče mého těhotenství, moje miminko to zvládlo skvěle, vůbec se to na něm neprojevilo. Nebýt té embolie, tak až do konce to bylo nádherných 9 měsíců.

Po týdnu na rizikovém mi lékař vyvolal porod, nejdřív se řešilo jak budu rodit. Jednou to bylo normálně, pak zas císařem. Nakonec jsem šla na normální porod, ale po půl dni na hekárně jsme stejně musela na sál na císařský řez. Miminko už nemělo kyslík. Narodila se nám krásná holčička, sice trošku menší, ale teď už je z ní velká krásná slečna. Ihned po porodu mě převedli z injekcí na Warfarin, který jsem brala skoro rok. Od té doby jsem bez jakýkoliv prášků. Jen docházím na kontroly do trombotického centra.

Plicní embolie se vyznačuje tím, že se nemužete nadechnout opakovatě a píchá vaás od hrudní kostí. Je to týden co jsem ji měla, přivezli mě rovnou na JIP a tam mi dali kyslík a týden antibiotika. Bohužel ucpávání cév a tepen má i můj otec takže je to u nás dědičné. Ale v první řadě za to mohla antikoncepce, brala jsem ji půl roku( občas jsem i kouřila a teď od té doby nemám vůbec chuť). Už bych ji nevzala! Antikoncepce se hlavně nesmí užívat, když se kouří, protože to podporuje srážení krve na místech, které jsou v cévách poškozené látkami z cigaret. Holky, dobře si rozmyslete užívání pilulek. Může to být pro kuřačky nebezpečné. Teď mě drží na Warfarinu, kterého se jen tak nezbavím a jsem pod dohledem skoro pořád. A to je mi teprve devatenáct! Žanetka

Dobrý den,

8.4.2011 nám zemřela dcerka 24let na plicní embolii. Šárka byla od dvou let léčena na hematologii. Lékaři diagnostikovali hematologické onemocnění ITP. Pokaždé, když nemoc znovu uhodila, projevy byly skoro pokaždé téměř totožné. Snížené trombocyty, leukocyty, čevené i bílé krvinky, snížená imunita. Léčena byla kortikoidy. Někdy léčba nezabírala.

Po vyzkoušení všeho možného jsme přišli na to, že pokud se Šárka stravuje převážně živou stravou, zeleninovými šťávami, klíčeným obilím, rybami, bez cukru, málo tuku atd. Léčba lépe zabrala a z malé vyrostla krásná žena.

Koncem února 2011 se Šárce začalo špatně dýchat. Hematolog jí poslal na kardiologii, kde ji diagnostikovali oboustrannou plicní embolii. Hospitalizovali ji - ptali se jí, jestli měla nějaký úraz,pobyt v nemocnici, letěla letadlem, či jinak cestovala, dále se informovali - zda někdy brala antikoncepci a jestli kouří nebo kouřila. Odpovědi na všechny otázky byly NE. Vyšetřením bylo zjištěno, že má trombus v levé noze - také prý bylo zjištěno, že nevznikl od uhození. Začali ji ředit krev. Po týdnu byla propuštěna do domácího ošetřování, píchala si injekce na ředění krve a týdně jsme absolvovaly kontroly na hematologii a kardiologii.
Všichni jsme se divili, že byla propuštěna brzy, i když byla tak rizikový pacient.
Po třech týdnech doma (každý týden kontroly, lékaři tvrdili, jak je dobře naředěná), zemřela.

1.4.2011 v pátek jsme se s dcerkou chystaly na kontrolu. Ráno jsem ji našla v posteli dušnou, okamžitě jsem zavolala rychlou - nejeli - zavolala jsem znovu a naše holčička vyslovila svá poslední slova. Lékař ze záchranky se snažil o resuscitaci, ale nepodařilo se, pokračovali v sanitě. Než nastoupili do sanity, lékař mě upozornil, že už zřejmě Šárku nedovezou. Jeli jsme jak šílenci za
sanitou. Na ARU, kde zřejmě pokračovali s resuscitací nám sdělili, že je to hodně špatné, že dcerka umírá. Poslali nás domů. Odpoledne jsme do nemocnice opět jeli, doma jsme byli úplně neschopní vydržet. Bylo nám řečeno, že se pokusí Šárce vyoperovat tromby, ale naděje že není skoro žádná.

Ležela ještě po operaci týden na mimotělním oběhu, zčernaly jí nožky a bylo nám řečeno, že pokud to přežije, funkce mozku je již na 20% a končetiny se musí amputovat. Do týdne nám Šárunka zemřela, byla odpojena z přístrojů. Je to rok a stále nerozumím tomu, proč musel přijít o život mladý, nadějný člověk, který pro svoji zemi mohl vykonat ještě tolik dobrého, zvlášť takový, jakým byla naše Šárka - vystudovala, byla velmi pracovitá,chtěla mít děti. I když byla u naší dcerky zjištěna tato těžká diagnóza, domnívala jsem se, že když byla tato diagnóza odhalena včas a dostala se do rukou odborníků - asi nikdy nepochopím, proč byl takto rizikový pacient propuštěn po týdnu do domácího ošetřování, skoro vůbec nemohla dýchat.

Ztratili jsme dcerušku, která lékařům důvěřovala, že nyní už to bude dobré, že je správně ředěna.

Dušnost, pocit neúplného nádechu, bolest plic, vystřelující bolest jakoby spod lopatky do celých zad.

Dobrý den,

absolvoval jsem 6,5 hod dlouhý let. Po návratu mi otekla obě lýtka a cítil jsem v nich poměrně silnou bolest. 12.3.jsem pocítil celkovou slabost a teplota vystoupala na 38,1°C. Jelikož teploty neustupovaly, navštívil jsem 16.3. praktickou lékařku. Mezitím se přidaly stupňující se bolesti v zádech pod lopatkou a v oblasti okolo břicha.

Praktická lékařka z rozboru krve zjistila zánět a nasadila antibiotika. Po dvou dnech jsem přišel na kontrolu. Test krve ukazoval o málo lepší hodnoty. Lékařka doporučila pokračovat v léčbě antibiotiky. Přes víkend 19.3. se bolesti stupňovaly. Spát jsem mohl jen v sedě, teploty byly o něco nižší, dušnost se zvyšovala. V pondělí 21.3. jsem se cítil opravdu zle a navštívil praktickou lékařku. Krevní test indikující zánět se opět zhoršil, rentgen plic nic neukázal. Lékařka zavolala záchrannou službu kvůli podezření na plicní embolii.

Na CT se prokázala masivní oboustranná plicní embolie. Příčinou byla trombóza dolních končetin způsobená letem. 29.3. jsem byl propuštěn z nemocnice a bude následovat klasická léčba. Domnívám se, že kdybych s návštěvou lékařky váhal ještě dva dny, asi bych nepřežil.

Dobrý den,

je to neuvěřitelné, ale přesto, že mě sanita po náhlé prudké bolesti pod levou lopatkou a dýchavičnosti odvezla do nemocnice, lékař mi předepsal Paralen, že jsem přetažená a propustil mě v bolestech domů. Toto se stalo v pátek 05.12.2008 v Chebu.

Bylo mi čím dál hůře, celá rodina mě opatrovala a protože jsem vypadala jako bílá křída, bez hnutí jsem jen seděla v křesle, jakýkoliv drobný pohyb mě zcela vysiloval. Ležet jsem bolestí také nemohla.

V neděli 07.12.2008 mě rodina opět odvezla do nemocnice v Chebu, kde byl bohužel stejný lékař a prý mám asi slabý zápal plic, v nemocnici prý s touto nemocí přijímají jen děti a starší spoluobčany. Opět mě poslal domů!

08.12.2008 v pondělí jsem z posledních sil volala svému lékaři do Sokolova, ihned jsem měla přijet. Ovšem já jsem si už připadala jako simulant a odmítala jsem jít opět do nemocnice. Nakonec jsem se nechala po dlouhém přemlouvání odvézt do nemocnice v Sokolově. Ihned poznali v příznacích plicní embolii, ačkoliv mi ještě nic neřekli a ihned mě hospitalizovali.

Na JIP v Sokolově jsem si týden poležela s heparinem a hned poté mi lékař předepsal Warfarin, který beru pod dohledem dodnes.

Moc tímto děkuji sestrám lékařům a ostatnímu personálu v nemocnici za jejich ochotu, vstřícnost a péči.

Chci se také podělit o zkušenosti s embolií ,kterou teď léčím a čeká mě ještě půl roku léčení. Začalo to nevinným kašlem, který se po 14 dnech vystupňoval v šílený záchvat kašle, dýchat jsem nemohla, kašlala jsem každou vteřinu a trvalo to celou noc. Nakonec jsem zavolala záchranku, která mě odvezla do nemocnice a už jsem tam 13 dní zůstala.

Poslali mě na vyšetření nukleárku, krční, rentgen, ultrazvuk a denně brali krev a jednou moč.